14.05.2005 - 15.05.2005

Řeka: Labe a Mumlava s Jizerou

Den první: Labe

A je tu dlouho očekávané Labíčko. V pátek večer (tedy spíš v noci) jsme se sešli na Kukačce. Na grilu jsme opekli nějaké to maso, něco málo vypili a ve tři ráno se uložili ke spánku. Ráno jsme vyrazili na průzkum k Labské soutěsce a nakonec se rozhodli k nástupu pod koncem slalomů pod ní.

První problémy nastaly hned záhy v esíčku. Michal, kterého jsem přesvědčil, aby jel s námi, zde úspěšně eskymoval. Hned v následující peřeji zvedal znovu, nicméně se při tom uhodil o šutr a vykrysnul. No, trochu divoký začátek. Dále již jel Michal v pohodě a bez problémů. Mezi Herlíkovicemi a Vrchlabím si ještě jednou vykrysnul v místě s několika po sobě jdoucími válci. Já jel hned za ním a dal jsem si to po zádi. Po nasednutí si Michal ještě jednou zazvedal pod malým stupněm a nad následujícím jezem pro vyčerpání ukončil plavbu. My jsme pokračovali dál k Vrchlabské soutěsce. Tam jsme viděli dva kajakáře předvést totálně špatný nájezd a navíc neměli na břehu nikoho, kdo by jistil. Do té chvíle jsem byl tak nějak připravenej to dát, ale nakonec jsem vyměk. No nic, tak příští rok. Pak jsme jeli auty do Śpindlu a šli se podívat na Bílé Labe. Nádherný potok – škoda, že se nesmí jezdit, i když stejně bych na to zatím určitě neměl. Po návratu jsme přejeli na Mýto a chystali se na nedělní Mumlavu a Jizeru.

Den druhý: Mumlava a Jizera

Ještě v sobotu vpodvečer jsme se přesunuli z Labe na Mýto. Kluci zašli do restaurace dohodnout zapnutí televize, a tak jsme se ve 20:00 přesunuli dovnitř na sledování hokeje. Předtím jsme ještě uzavřeli sázky na výsledek. No, nebudu to protahovat, vyhráli jsme nad Švédy 3:2, což byl můj typ, a tak jsem vyhrál. Pak jsme ještě pogrilovali masíčko, někteří (nebudu Fíka jmenovat) po nadměrném pití nakrmili ryby, mravence a kdovíco ještě a šli jsme spát – Fík povinně a někteří dobrovolně pod most, ostatní do aut. Ráno bylo trochu chladněji, což se zženštilé a omámené části výpravy nelíbilo, a tak jsme na Mumlavu vyrazili v sestavě Marek, Dan, Pája, Cajkos, Vráťa a já. Cajk jel jako obvykle v krátkém rukávu, a aby toho nebylo málo, hned na začátek si zaeskymoval. Pak dali kluci podkovu. Já jsem je nechtěl zdržovat, a tak jsem urychleně přenesl a nezabýval jsem se tím, jestli to dát, či ne. Podkovu projel nejlíp Cajk, kterému prý voda ani do obličeje necákla. Dále vše probíhalo dobře, místy to bylo na horní hranici mých schopností, a tak se stalo, že jsem se kousek před soutokem s Jizerou práskl. V mělké rychlé vodě jsem nejprve odzvedal rukou o šutr, ale než jsem pořádně uchopil pádlo, byl jsem tam znovu. Srovnal jsem se a zvedl, ale zase mě to sešrotovalo. Opět jsem se začal rovnat, ale přišla velká rána do pádla, ztráta morálu, šáhnutí po špricce a byl jsem venku. Hold jsem zase zůstal věrný heslu "kdo nekrysí, jezdí pod své možnosti". Pak jsme dojeli na soutok s Jizerou a pokračovali po ní. Nad Ostrovem hrůzy mě Pája přesvědčil, ať jedu za ním, že to dáme vlevo, a tak jsem jel. Bohužel jsem ve vstupním válci najel trochu více doleva než Pája a nečekaně se práskl o nějaký šutr. V tom zmatku jsem strhl špricku a naštěstí se ocitl v levém rameni. Až dodatečně jsem si uvědomil, že bylo lepší zvedat, protože určitě by bylo lepší zůstat v kajaku byť v pravém rameni, než si ho proplavat. Naštěstí to dopadlo dobře a budiž mi to ponaučením. Cajk si na ostrově taky vyrobil krysku – prý to vypadalo brutálně. Pak jsme dojeli do Vilémova, kde jsme končili.

Zmáťa