Balkán 3 05.04.2012 - 15.04.2012

Řeka: Una, Radika, Cerna Reka, Osum, Lengarices,
Úsek: Sushices, Morača, Unac

- Co je? - Nevim, ten s tim meďákem se tam nějak tlačí. - Uhni zacláníš mi v záběru. - To nestačí že sedim u volantu?
- Moc nekecej a radši se nacpi za támhleten vrak, to snad neni možný, že s tim vyjedou na silnici. Ty vole dyť nás tim valníkem vodřou. Ne, on asi jede támhle do toho pole.
- Nešlapejte po mě, tady v tý šachtě se nedá spát.
- Co je to táhle za dopravník? To je asi elektrárna ne ? - Myslíš, že tady maj v Makedonii jadernou elektrárnu? No to určitě! Kdyby po támhletom dopravníku jezdil uran, tak by to svítilo až v Sarajevu.
Transit se zatím přiblížil k železničnímu přejezdu a nám začalo být jasné, proč se tady tvoří kolona, na Makedonské poměry zcela nevídaná. Nechráněný železniční přejezd tratě odněkud z neznáma do Bitoly byl označen výstražným křížem a světlama. V podvečerním přítmí na nás líně mžourala dvojice vybledlých a na naše poměry maličkých červených světel.
- Hele koukej na něj jak se rozhlídne a přesmaží ten přejezd červená nečervená. Jooo, je tam. Ale tedka jsme na řadě my. Co budeme dělat ? - Počkej támhle na ten autobus, budem aspon z jedný strany krytý. -Ježiši my tady umřeme, proč jsem kvuli tomu jela takhle daleko?

Hrc. Hrc. -Ježiši to je trať snad z osmnáctýho století! Už vidim ty titulky v Blesku -šestice bezohledných českých turistů ve vozidle Ford Transit havarovala při přejíždění zabezpečeného přejezdu poblíže Makedonské Bitoly. Škoda se vyšplhala na půl milionu makedonských dinárů (v přepočtu 115Kč) neboť si topič lokomotivy zlomil lopatu na uhlí.



...kdybych měl víc času, tak bych to rád napsal dál, ale bojim se, že bude muset stačit zkrácená verze...



Den 1. Una Vody bylo tak nějak akorát abysme mohli jet skoro všichni. Jirka se nabídl že sveze auto a dobře udělal. Jeho Helenka si na začátku zkusila rodeo ve výživném válečku. Povedlo se jí pěkně odlovit a tak sem už ostatní radši navedl dámskou cestou. Zážitek z Uny nám poněkud zkazily dvě věci. Za prvé, že turistický ruch zase vydělává víc a potom že Mudra nekecal s tim množstvím voleje co následuje cestou do Ripače. K prvnímu bodu bych řekl jen to, že nás jízda Unou stála každého 6EUR a mě dvacet minut smlouvání a vylhávání proč nechceme profesionálního guida za přátelských XX€. Nakonec to klaplo a jeli sme tedy v pěti. Protože jsme ten den měli již za sebou prohlídku Mrežnice, která fakt ale fakt ale fakt (budu už vždycky věřit Mudrovi) neměla vodu bylo docela pozdě. Na někonečném voleji před ripačem se začalo pomalu stmívat a tak sme vylezli za vesnicí do pole a zavolali si Jirku. Našel nás na druhej pokus a tak sme se jeste pochvalili jak pěkný místo na grilování sme našli.

Den 2. Radika Po večerním grílku následoval přejezd do Makedonie. Konkrétně na řeku Radika. Já jsem se probudil až skoro ráno poblíž Srbského Niš, ale už jsem si žačal pomalu říkat, že sme tomu hnusnýmu počasí ujeli. Chyba. Ani omylem. Sice první dvě nebo tři hodky mého řízení svítilo sluníčko a mlhy se líně válely v údolí, ale jak sme se blížili k národnímu parku Mavrovo, tak zase bylo hnusně. Radika nás moc příjemně překvapila množstvím vody a nabízenou obtížností. Jeli sme sice klasickej úsek WW3 se dvěma výživnejma ne zrovna krátkejma čtyřkovejma peřejema, ale řeka sypala neuvěřitelnym tempem. Lucka si vyrobila jednu krysu, ale můžu za ní spíš já, protože jsem jí tam poslal. Dál jsme radši pokračovali ve čtyřech a nebyl to tak uplně špatnej nápad. Řeka, která už na začátku slušně valila se ještě stihla zvednout tak asi o deset čísel a tak místa,která sme se zíváním neprohlíželi slibovala solidní nářez. Kromě Jirkovi odřené helmy se na vodě už nic neudálo a tak sme se jali osquatovat turistický přístřešek na nasedacím místě. Dogrilovali sme poslední maso a ráno pozorovali už docela pěkně rozvodněnou Radiku.

Den 3. Procházka, zewling, cesta na Cernou Reku, Ohrid a poslední štace grílku za 24,90Kč Ráno za slabého poprchávání nebyl zrovna morál vstávat nějak na čas. Radovan všechny pobavil svým pokusem přespat na stolku pod přístřeškem, přičemž spadl na Jirku, kterej spal pod ním. Dopoledne sme teda vyrazili na Monastýr. Došli sme do vesnice, kde nám vysvětlili, že to co si myslíme, že je monastýr je márnice a to co jsme si mysleli, že je jen přístřešek na studánku je monastýr. No co. Tak sme se vydali proti proudu tady už skutečně šestkové Radiky, která zrovna měla vodu. Bublina sice chvíli zkoušela naše nadšení, ale nebyl tam Slávoš, kterej by ji podpořil. Na vodu se nešlo i přesto, že teoreticky sme ten úsek nastudovali detailne. Chybělo sice pár detailů, jako vysedací vracák nad sifonem a baterka na svícení pod podemletou skálou, ale to už necháme na kreativitě jezdičů. Po obědě sme se vydali směrem na Bitolu. Cestou si prohlídli staré město Ohridu.

Den 4. Cerna Reka Nevim, jestli se to nemá psát jako Černá řeka, ale v mapě makedonie to pochopitelně neni. Ani ta nebyla na vodu skoupá. Na nasedacím místě je to sice taková Ohře v Karlových Varech, ale jak se vjede do Kaňonu, změní se na takové skoro čerťáky. Připomínám, že sme měli fakt hodně vody. Fotky co jsou na raft.cz jsou asi tak za pětinového průtoku. Ostatně to budete moci posoudit z videa z headky. Na nasedacím místě v brutální zimě čekáme na Jirku až se vrátí na kole. Ten se ale vrací až za skoro tři hodiny autem s tím, že cestu dolu nenašel a že tedy zbývá jet nejkratší asfaltovou cestou 90km. Radovan se nabízí, že to sveze a tak vyrážíme zase v pěti. Jakmile se řeka začne prodírat nádherným žulovým kaňonem přijdou první peřeje a peřejky. Charakter je klid - peřej - klid - peřej, takže je vždycky kde vydechnout. Lucka jede perfektně a nebojácně, takže za necelé dvě hodinky dojíždíme na vysedací místo, vzdálené 17km. Radovan přijel pár minut před námi.

Den 5. Osum Dost bylo vyspělé Makedonie, ten asfalt na silnicích je nuda. V noci nacházíme supr spaní hned vedle Osumu v nějakém bývalém zemědělském přístřešku do kterého se vešel celej transit. Ráno svítí sluníčko, nálada se zvedá... Vody je asi stejně jako za jaký sme to jeli a tak jdem jen pro jistotu strčit nos do raftcentra aby nám řekli jestli je velkej vodopád v klidu nebo ne. Tam nám nic moc neřekli, tak se na něj jedem podívat. Narozdíl od minule je skoro suchej a tak skáčem do hydra a do šachty. Teda do kaňonu. Famózní Osum za slunečního svitu a tepla máme za chvíli a tentokrát si svážení auta vychutnává Jirka, zatímco ostatní podle zavedené tradice vyžírají celou kuchyň pána v Čorovodě.

Den 6. Lengarices Vymysleli sme několik cest jak se dostat z Osumu na Lengarices (vzdušnou čarou cca 40km) nejkratší silnice cca 70km -Tak na tu vubec nejezděte, řiká pán v hospodě a ukazuje nám 150 kilometrovou variantu nám známou z roku 2009. Furgon nemá šanci - jen 4x4 a vede to přes průsmyk v 1700metrech ! Hmm, tak se ptáme na druhou - cca 90km dlouhou cestu po žlutejch. Jo asfalta! Jo afalta! Ti kteří s námi nebyli před třemi lety se radovali, ale my s Jirkou a Helčou dobře věděli, že JO znamená albánsky NE. Nakonec jsme na tuhle žlutou nakoukli. Nejhorší úsek byl asi 60km. Jirka by asi jel, ale my ostatní sme neměli ani volant, kterýho bysme se drželi ani sáčky na zvratky, kterejma by se auto bezesporu zaplnilo za prvních 30minut. Nakonec jsme to zase objeli přes ropné smradopláně kolem Fieru. Ráno u Lengarices jsem musel zatlačit slzu. Cesta k termálu byla tak rozrytá, že sme museli stát 500m daleko a co víc, přes řeku stál nový most, tam kde dřív byli jen pilíře starého strženého. U jezírka se leskly nové lavičky a cedulka o nějaké švýcarské spolupráci. Kolem jezírka se neválely žádný odpadky a snad i ty kozy neměly tak ostrý rohy. Na nasedací místo vedla nová šotolinová cesta sjízdná bez krysy i transitem a smutní oslíkáři kolem nás prošli s nákladem hlíny. Lengarices v kaňonu však neztratila ani deko ze své krásy a úchvatnosti. Celou cestu jsem natočil, takže si ji budete moc prohlídnout i ty co ji jeli, i ty co tam krysili i ty co si z toho nic nepamatovali ani podruhé (já). Jeli sme jenom čyři. Poslat tam Lucku jsem neměl ani píď odvahy a Helča nechtěla sama od sebe. Když sme se objevili dole, válely s v termálním jezírku s lahváčem. Ten pohled na zasněženej hřeben nad Permätem klenutej tureckej most kterej pamatuje bůhvíkoho z hladiny teplé přírodní vířivky opravdu v člověku zůstane.

Den 7. Sushices. Gent Mati nám tenkrát vyprávěl o krásný trojce Soča-like, která je nedaleko od Lengarices. Jak to tak v Albánii bývá, nedaleko neznamená blízko. Dojeli sme tam zase v noci ale ranní pohled do kaňonu stál zato. Kam se hrabe Soča! To o ní by se mělo říkat, že to je Sushices-like řeka. No to asi trochu přehánim, ale když sme viděli nádhernej bílej vápencovej kaňon kde se na dně mezi šutrama jak kamion prodírala modrá řeka bylo jasný, že to byl dobrej tip. Vody sice nebylo moc, ale v klíčových pasážích sme zato byli docela rádi. Začíná to asi jako Soča a taky se tam objevujou i místa WWV plná sifonů a kapes. Za větší vody, která tam evidentně bývá dost dobrej násmah.

Den 8. Morača. Nejdřív sme si dali krásnou Moraču za celkem malý vody. Ale bylo to technický a nebylo ji uplně zase tam moc málo. Kamionkatarakt se nějak moc otevřel a tak nestál ani za prohlídku. Radkovi a Bublině sme chtěli ukázat krásu Kaňonu Mrtvice, ale došli sme sotva do půlky. Po asi poměrně bohaté zimě na sníh se do kaňonu sesunulo množství lavin, které vyvrátili hrozně moc křoví a stromů. Nehledě k tomu, že na dvou místech ty laviny pořád byly. Ale jedna věc se brutálně změnila. Taková ta zatáčka kterou sme měli krásně vymyšlenou jak by se dala jet je bohatší o šutřík velikosti menšího paneláku, takže celá řeka tam teče pod ním. Porovnání fotek dovalim až budu mít fotku od Radka. Večer sme se promoklí vrátili k autu, kde Jirka s Helčou (mimo jiného) domluvili večeři v lokální hospudce. Dali sme si Černohorský typický jídlo - cicváry. I přesto že toho byly jen čtyři porce sme to nedojedli jak to bylo tučný. Tak sme se radši vydali na sever.

Den 9. Unac Do Bosny nás pouští celník, kterej bydlel s tatínkem dva roky v podolí. Už se tomu ani nedivíme. Unac má vody docela málo a nebýt Bastasice, tak by to ani nešlo jet. Ale poučeni dejinami nenasedáme na Bastasici, ale jedeme dál po proudu k poslednímu mostu před kaňonem. Luxusní nasedací místo, stoleček na snídani a dalo by se tu krásně i přespat. Svážim s bublinou auto, takže z řeky toho moc nevim. Dole v Martin Brodě je pohřeb, takže hospoda je dost plná a tak pstruzi na který sem se celej zájezd těšil jeste plavou v sádkách Unace. Dáváme tedy náhradní Jagňačinu v Bihači a jedem zase domu.

Dan

Dan