Kamenda a snowboating 01.04.2006

Řeka: Tanvaldská Kamenice

Ráno v sobotu 1.4.2006 mi v 06:45 zvoní budík. Chvíli poslepu tápám, než ho konečně najdu a vypnu. Přemýšlím, proč v sobotu vstávám tak brzo a postupně si uvědomuji, že máme v 8 hodin sraz v Boleslavi na loděnici, abychom vyrazily do Jeseného na spodní Kamenici. Postupně si začínám balit svačinu, vařit čaj a vyrážím směr loděnice, kde mám veškeré vybavení na vodu.

Když dorážím na loděnici, vidím, že tam ještě nikdo není, a tak si začínám balit věci, čímž následně budím několik lidí, kteří zde předešlou noc kalili. V osm hodin přijíždějí Pražáci (ve složení Tomáš, Honza, Zuzka, Jana, Kuba a Danča), ale Boleslaváci (Evka, Zmáťa, Pavel a Ladis) mají jako vždy zpoždění, a tak na ně čekáme. Zhruba za čtvrt hodiny jsme kompletní a začínají dohady o nakládání a odjezdu. Nakonec se dohodneme, ať jede většina lidí napřed a já s Ladisem a Evkou vyrážíme hned, jak pozamykám loděnici. Krátce potom, co vyrazíme, začneme vyjmenovávat věci, které máme, a jak tak pokračujeme, dostáváme se až k helmě a vestě, což si Evka samou nervozitou zapomněla vzít. Vracíme se proto zpět pro zapomenuté věci a pro jistotu vše znovu překontrolujeme. Tak, teď už snad opravdu můžem vyrazit.

Po zhruba hodinové cestě se konečně dostáváme do Železného Brodu, kde se potkáváme s Lukym a Markem Dudákem a společně vyrážíme na Podspálov, kde na nás už netrpělivě čeká Cajkos a chvilku po nás dorážejí také Pražáci. Na Podspálově se dohadujeme, jak to vyřešíme se svozem, a poté konečně vyrážíme do Jeseného, kde se převlíknem a přichystáme na vodu.

Vzhledem k tomu že je opět spousta sněhu, tak nasedáme na sněhu kousek nad jezem a pěkně si zasáňkujem až dovody. Přijíždíme k jezu a s Evkou raději na rozdíl od zbytku přenášíme a opět nasedáme kousek pod jezem. Jízda je po většinu cesty poklidná a díky vysokému stavu se zde tvoří velké válce, které se ovšem dají bez větších problémů projet, a opravdu pěkné a vysoké vlny, které si na deblu řádně vychutnáváme. Díky tomu že první jede Pavel a jako vždy nás žene jak honící pes na stopě, tak zhruba po 15 minutách dojíždíme až na soutok s Jizerou, kde si dáváme pauzu.

Po několika minutovém odpočinku se dohadujem, kam až pojedeme dál a nakonec se dohadujem, že budem končit v Železném Brodě pod mostem. Opět vyrážíme na cestu, ale protože si chceme jízdu trochu užít, tak už neberem ohled na Pavla a necháváme ho spolu s jeho nosorožobijcem (zasvěcení jistě pochopí), ať si sprintují pěkně napřed.

Na Paraplíčku je super serfovací vlna, které nemůžu odolat, a tak se na ní na deblu na chvilku zastavujem a vychutnáváme si při serfování rychlost vody. Tedy až do chvíle, než nás vyplivne, a my pokračujem v jízdě spolu s ostatními. Kousek pod serfovací vlnou se náhle koupe Danča a o její loď se cvaká i Ladis, který se sice snaží o eskimáka, ale bohužel mu to ani na 4 pokus nevychází, a tak musí vyplavat taky. Zhruba po 700 metrech chytáme veškeré vybavení a dohadujem se, jestli pojedem dál, nebo přejedem na jinou řeku. Nakonec se dohodnem a přejíždíme na Vošmendu.

Na Vošmendě je několik ošklivých klád a jedna pneumatika z bagru, které musíme nejdříve odklidit a po zhruba dvouhodinovém odklízení jsme se na Vošmendu vyprdli, trhli se od Pražáků a vyrazily směrem k Mumlavě.

Kousek před Mumlavou jsem se začal hecovat s Ladisem, že by stálo zato zkusit sjet nějakou sjezdovku, z čehož se po chvíly vyklubal ďábelský nápad, jak naštvat místní vlekaře a sebe řádně zrakvit.

Když jsme dojeli k první (modré) sjezdovce, tak jsme se všichni, tedy kromě Ladise, převlíkli do mokrého hydra a šli jezdit. Nasedli jsme v místě, kde končí poma a rozjeli jsme se. Nicméně to moc rychle nejelo, a tak jsme se rozhodli, že radši přejdeme silnici na o dost rychlejší a prudší červenou sjezdovku.

Už při nasedání na nás řvali vlekaři, že pokud jim rozryjeme čerstvě urolbovanou část sjezdovky, tak nám rozdupou lodě, ale mi jsme dělali, že je neslyšíme a začali se rozjížďet. Krátce po rozjezdu jsem viděl Ladise, jak vylétl z trati a prolétl záchrannými sítěmi, jako by se nechumelilo. Já s Evkou jsme se ještě stačily zastavit na mírném protisvahu vytvořeném uměle ze sněhu, ale Martin s Ladisem nám už dávno zmizeli z dohledu, a tak jsme se s chutí rozjeli za nimi. Hned jsem si hrábl pádlem, aby se to trochu rozjelo, ale to už jsem viděl Ladisův vyděšený obličej a jeho gestikulaci, jasně naznačující, ať okamžitě zabrzdíme, nicméně bylo už pozdě, loď byla hodně rozjetá a já to nemohl v žádném případě ubrzdit. Na deblu jsme už měli opravdu vysokou rychlost, a tak jsme se pokusily o poslední možnost - položit ho na bok a ubrzdit ho pomocí rukou, nicméně loď stále nabírala rychlost a zabrzdil nás až po 200 metrech těsně před stromy (už jsem měl opravdu strach) Ladis svým tělem. Martin mezi tím létal v druhé části mezi záchrannými sítěmi a užíval si několika salt po té co nouzově opustil loď. Zbytek sjezdovky jsme už pro jistotu sjeli velice opatrně a na konec se všichni v pořádku sešli dole pod sjezdovkou.

Po úspěšném sjetí sjezdovky jsme se převlékli do suchého, tedy až na Ladise, který byl totálně promáchaný a jeli do nedaleké Mexické restaurace, kde byla nepříjemná obsluha a ještě horší česnečka.

No a nakonec jsme konečně vyrazily domů do Mladé Boleslavi, kde jsme si konečně mohli odpočinout.

Fík