Poslední akce

Gimbach, Gail
--

14.06.2019
Kamienna
Sklarska poreba - soutěska

29.05.2019
--

16.05.2019

Rakousko 2019 from Štěpán Hurt on Vimeo.

Zase sucho
-

28.04.2019
Kamenda
od přehrady

22.04.2019

Upper Kamenice from Štěpán Hurt on Vimeo.

Více ...

Albania expedition 30.04.2009 - 08.05.2009


Řeka: Albánie

Ze začátku jsem přemýšlel jestli do názvu našeho putování dávat slovo expedice. V Evropě ? Možná to někomu bude znít přitažené za vlasy a třeba mu Albánie zase tak divoká nepřijde. Ale po tom, co jsme zažili, viděli a víme jsme se shodli na tom, že tahle akce skutečně nádech expedice měla. Napsat včechno naráz jednoduše nejde a myšlenky přichází postupně a detaily se vybavují jeden přes druhý. Tak Vám tady budu postupně skládat příbeh o tom jak to bylo.

Další věcí jsou fotky, které Mudrovi bude trvat nějakou dobu zpracovat pootáčet a poslat do světa. Shodli jsme se na tom, že se leckdy neobejdou bez komentáře a že by bylo fajn udělat promítání. Takže fotky sem asi dáme až později.
Dan.

Pokud by někdo raději tak tu je pdf verze textu. (aktualizováno a opraveny nejbrutálnější gramatické a stylistické chyby 19.05.09)

Den 1. čtvrtek 30.4. O Cestě za noci pálení čarodějek

Ráno vyrážím do školy kde mě čeká zapájení vývojové desky - takový klasický začátek vodácké akce. Ve 12.15 máme sraz s Mudrou v Kobylisích a vyrážíme autobusem do Kralup pro sotva dva roky starý VW Crafter, který ještě vůbec netuší co ho čeká. Odtamtud kjedeme pro Mudrovy a Martinovy věci, následuje zdlouhavý nákup v Globusu. Další věci bereme na Libeňské loděnici a konečně jedem pro vozík s nesmysleně malými kolečky a konstrukcí, kterou propadne rodeovka skoro na silnici. Ale je zadarmo a čerstvě po technické. Jeho opatrovníci Mudrovi připomínají, že je potřeba aby vozík byl v pátek na Sázavě v Pikovicích. Jasně, bude tam, pojedem do Pikovic přes Albánii. Po celé Praze je dopravní kolaps odpovídající tomu, že na prodloužený víkend hlásí pěkné počasí a dnes se pálí čáry! Kolem 18.30 se dostáváme na loděnici Na Císařské Louce. Jirkova první slova jsou asi něco jako - "Kde jste to ukradli - hned to vraťte!". Na Sosákovi je vidět nějaký druh stesku po mládí bez starostí a nostalgie po časech minulých. Ne tak moc často mu jde něco věřit, jako že chtěl nasednout a jet. Kolem osmé se po Strakonické vydáváme na jih. Jedem ve složení Jirka, Helča, Mudra, Martin, Luki a Dan. Ještě cestou po naší vlasti pozorujem spoustu ohňů a slavností. Na nebi však visí zlověstné mraky, které náhle pouští déšť do všeho veselí na kopcích a polích. Na benzince za Pískem měníme příliš důmyslně nebo spíš naprosto nedomyšleně umístěnou žárovku v předním světle a jedeme dál.

Den 2. pátek 1.5. O Chorvatské Rakiji, Mrežnici a třech krysách.

Seděl jsem za dlouhých zimních večerů, které letos skutečně dlouhé byly a rýpal se ve všem možném s vodáckou tématikou. Jen pramálo to souviselo s učením, které se na mě valilo ze všech stran. Napadlo mě na výzvu ``land auswahlen'' formuláře stránek kajak.at odpovědět Albania. V tu chvíli jsem si byl schopen vybavit akorát tak Albánskou, socialisticky rudou vlajku s černým orlem. Jinak se okruh mých vědomostí zúžil na pocit, že kdyby se mě někdo ptal, tak vypustím nějakou mlhu. Naše debata s Mudrou se na podzim točila kolem Bosny a Chorvatska, ale to je přece strašná buřťárna, kde se leckde vybírají poplatky za splutí a jezdí sem už kde kdo. Že Albánie leží ještě kousek dál než tento vytoužený směr jižního slunce, rakije a tyrkysové vody jsem naštěstí věděl. V nepříliš tučném seznamu řek, který jsem dostal jako odpověď na land auswahlen, jsem kliknul namátkou a při pohledu na fotky z řeky Shala se mi málem přestalo bít srdce. Prolistoval jsem zbytek seznamu a uvědomil si, že je rozhodně o co stát. Další souvislost, kterou jsem si vybavil byla několik let stará zpráva či reportáž o třech českých turistech pohřešovaných v Albánii (srpen 2001). To mi nadšení poněkud uhasilo a můj zájem ochladl téměř definitivně po shlédnutí stránek www.ztracenivalbanii.cz.

Moje vodácké nápady se dál točily kolem šťourání v Rumunsku, Bulharsku a jiných vesměs balkánských státech. Ale znáte ten pocit - maminka před vánocemi udělá cukroví a vy kolem něj tak chodíte. Nejdřív si říkáte to vydržím, ale pak ochutnáte první kousek. S jídlem chuť jedině roste a nakonec se podíváte i do poslední skříňky, jestli tam nějaká lahůdka ještě není schovaná. Zabrousil jsem na hedvabnastezka.cz, což je cestovatelský web, kde se člověk skutečně může nabažit dojmů z první ruky. Po přečtení několika cestopisů z posledních let, kde jejich účastníci strávili i 18 dní v této zemi pouze s batohem na zádech se mi opět Albánie zaryla pod nehet. To byl vlastně začátek všech starostí, plánů, vymýšlení a příprav. Letošní první dvě čísla Hydra k nám seslala znamení v podobě dvoudílného seriálu o Albánii skutečně až ve chvíli, kdy bylo už rozhodnuto.


Někdy uprostřed noci střídám Mudrlanta v řízení. Kupujeme za nemilých 35 eur Slovinskou dálniční známku a za chvíli už nás vítají první Chorvatské dobro došli. Cestou z Ogulinu do Primišlje se něco po osmé ranní postupně všichni probouzí. Vybavuje se mi naše cesta před třemi lety a spoustu míst poznávám, jak kdyby se jich čas nedotkl, ani vlásek nezkřivil. Na vysedacím místě je stále stejně rozstřílená dopravní značka. Kontrolujeme vodočet ukazující 82cm, takže ideální stav. Voda je čistá, bezbarvá, přesně taková jako na fotkách z cestovních kanceláří. Schováváme kolo do roští za mostem a jedem na nasedací místo. Poplašné zprávy, které tvrdily, že na nástupním místě na Mrežnici už není rozstřílený návěs se nepotvrdily. Je tam stále. Z auta narvaného vším proviantem, hydrem, batohy a krámy dolujeme slisovanou snídani. I placatej chleba je chleba a na funkci to nemá vliv. Prohlížíme první vypečené místečko u mlýna kde se nasedá. Válec v posledním skoku za ty léta nezhubl a nenasytně se šklebí přes celou šířku řeky. Jede Mudra a Dan dole v lagunce jistí Helča a ostatní koukají na průjezd z vody. Nevím co mě to napadlo, ale když jsem byl dole tak jsem si řekl, že vylezu nahoru a budu jistit ze břehu. Vylezu svah a vidím Martina jak je vykrysenej v prvním malém válečku v nájezdu. Tváří se jak sklenice kyselých okurek a říká, že sorry vole error. Lehce otřesen na morálu nasedá radši až pod. Ostatní jedou v pohodě. Vodopád je impozantní a skáčem ho všichni. Martinovi dole spadla špricka a eskymuje loď plnou vody. Smůla. Krysa. Cestou od vodopádu laškujeme s želvami slunícími se na kamenech, ale asi příliš brzo zaslechly debatu na téma želví polévka a mizí nenávratně v podemletých březích. Slunce pálí a stín nám přináší sevření soutěsky s krásným dvojskokem. Válce jsou silné a spodní se nám ani moc nelíbí. Vycítily naše nesympatie a jako smečka divokých šelem útočí na nejslabší článek skupiny. Martin krysí potřetí. Je z toho trochu otráven a my máme strach co s tím dál. V Albánii hubí krysy kalašnikovem. Dojíždíme k louce, ze které se stal kemp a v krásném proudu blbneme, stavíme lodě na špičky (s Dieselem to je zážitek) a Lukáš trápí Martina s technikou eskymáka.

Pod mostem má Mudra geniální nápad, že zatímco Jirka, vylosovaný šťastlivec, pojede na kole pro auto, my pojedeme dál na soutok s Tounjčicí, kam pro nás přijedou. Je to nějaké čtyři kiláky a je tam ještě pár dropíků. Říkal to přece nějakej bosňák, kterého kluci potkali v hospodě s klienty před dvěma lety.

Během příprav jsem našel mapy zaminování Chorvatska a věřte, že Tounjčice, levostranný přítok Mrežnice je po celém své pravém břehu silně zaminována a od soutoku na sebe kabát z knoflíků smrti obléká i Mrežnice. Pod každou vojenskou mapou je výstražný nápis Only 60% of all mine areas have been identified. Tak vyrážíme. Mudra, Helča a Dan. První zklamání je, že skalní prahy, které v horní části řeku trhají jsou o poznání řidší a volej mezi nimi o poznání volejovatější. K prvnímu, který hned musíme prohlížet dojíždíme až po neuvěřitelných dvou kilometrech. Dále následuje sem tam nějaký menší a asi po čtyřech km pádlování přichází skutečně impozantní, asi osm metrů vysoký práh. Řešíme několik cest, ale ani pro jednu nenacházíme morál. Malá chyba by tu znamenala těžký úraz. Skok je skutečně technicky náročný, protože tvarem připomíná jakou si kopuli prorostlou keři, která svým tvarem znemožňuje orientaci v nájezdu. V laguně čeká pár pěkných valounů, drtičů končetin. Po několika dalších kilometrech a několika vesměs nezáludných skocích se do našich myslí vkrádá nepříjemý pocit, že čtyři kilometry máme za sebou už po třetí. Údolí je obklopeno strmými svahy a neprostupnou zelení. Ptáčci zpívají, želvy se vyhřívají a všude je klid. Žádná stopa po lidské činnosti. Napadá nás, že jsme vysedací místo mohli přejet, ale je to dost nepravděpodobné. Zbývá nám jediné. Jet dál. V jednom místě míjíme most, který doslova seschl věkem. Trámy jsou pokroucené jak spálené sirky a železné kramle sotva drží ve vyhnilých otvorech. Mostu chybí dvě pole, ale jinak dalších pět dělí řeku. Nevede tady žádná cesta ani pěšinka. Po úmorných třech a půl hodinách dojíždíme na soutok s Tounjčicí. Tím však utrpení nekončí, skoro naopak. Začíná. Kluci s autem tady nejsou a my vysedáme na soukromý pozemek chorvatského pána. Provozuje tu starý mlýn a můžete u něj za drobný peníz přespat ve stanu na louce. Naprosto se mu ale nelíbí náš plán naložit lodě a zmizet. A to i přestože nás zpočátku pozval na rakiji a ořechy. Mudra šel hledat kluky a my s Helčou se snažíme chovat slušně a komunikovat. Čeká tady na skupinu moraváků, kteří s dětmi na raftu jedou asi tři hodiny po nás. Komunikace je pekelně složitá, žádný cizí jazyk tenhle člověk neumí a chvílemi se tváří dost nepříjemně. Pak nám zase ukazuje, jak má všechno zařízené, wc, umyvadlo, sprchu, jídelnu, ohniště. Bere nás do mlýna, kde z dřevěného soukolí do hrsti nabírá a v dlani mne čerstvě umletou mouku. Ukazuje nám druhý domek, kde schovává svoje poklady, nástroje, které živily jeho rodiče a prarodiče. Minulost je tu blíž než na Staroměstském náměstí v Praze. Do ruky beru zubatý plochý kus dřeva a ptám se na co to je. Hádáme a nakonec uhodneme tkalcovskou pomůcku na zpracování lnu. Různé zemědělské nástroje, které nepojí ani kousek železa, by mohly vyprávět dlouho do noci. Přijíždí Jirka s klukama autem a se slovy ``tak takhle by to nešlo'' nakládá naše vybavení. [ Když Jirka bude mít čas napsat do tohoto volného místa pár řádek dovíte se jak vypadá venkovský chorvatský pohřeb ] Bloudili dlouho. Nakonec našemu hostiteli dávám dvě česká piva a on se slovy ``chvala'' vyloudí na tváři úsměv a po několikáté všem nabízí rakiji. Nevím jestli to bylo usmíření, ale jsem rád, že odjíždíme. Cesta po polňačkách do Kamenice je dlouhá deset kilometrů a kousek před civilizací Jirka zabrzdí a se slovy a je hotovo vyskakuje z auta. Jdeme za ním a koukáme na co kouká. Přejeli jsme velkého hada. Užovku.

Na hladové oko jsme dojeli až do Ogulinu a natlačili do nádrže 75 litrů nafty. Slunce zapadalo za zelené kopečky vápencových propadlišť a my se vezem dolů. Na jih. Do Albánie.

Den 3. sobota 2.5. O bráně do třetího světa, životě ve Skhoderu a řece Kir.

Kolem sedmé ráno poblíže Černohorského městečka Bar tankuji plnou a sjíždím na podružné okresky vedoucí na Skuobin - Muriquan, naší bránu do Albánie. V 8.41 přijíždíme na Skuobinskou celnici. Černohorci jsou podle očekávání bez problémů a najednou končí asfalt a jedeme přes rozježděné pole, po hnědé hlíně vstříc budce, která vypdá jako obytná korba z Avie. Před námi stojí několik mercedsů a kolem chodí spousta lidí pěšky, nebo jedou na různých mopedech a motokolech. Rok výroby našeho Craftera sem vůbec nezapadá. Celníci se na můj nesmělý pozdrav mire mengjes pousmějí a začnou lustrovat naše pasy. Doklady od auta jsou taky v pořádku, ale chybí nám doklad od majitele o tom, že máme zapůjčený vozík. Po necelé půlhodině se nám pantomimicky a lámanou angličtinou povedlo celníky přesvědčit, že nejsme překupníci vozíků na lodě a byli jsme vpuštěni do Albánie. Najeli jsme znovu na pevný asfalt a pomalu projížděli vesničkami poblíž břehu Skadarskiho jezera. Provoz je řídký, ne však zanedbatelný. Najednou se vyloupl VW Golf plný albánců a troubí a bliká na nás. Někdo říká nezastavuj, jeď..! Tak je objíždíme a pokračujem. Při jejich druhém manévru kdy na nás mávají nějakým papírem zastavujeme a už víme, že nám ochotně vezli smlouvu o půjčce auta, kterou jsme zapoměli na celnici. Trochu se stydíme za naši nedůvěřivost a strach, ale zkuste si to sami - jet do Albánie. Na větší křižovatce je vpravo most přes širokou řeku, kterou lemují odpadky kam jen oko dohlédne. Nevíme kam jet a naši nízkou rychlost využívají místní děti k tomu, aby si osahali lodě, nejsou to však žádná neviňátka, ale ostřílení zloději a snaží se nám vytáhnout z lodi cokoli co v ní nedrží. Raději tedy jedeme kus špatným směrem a u rozestavěného hotelu, kde poblíž nezevluje houf Albánců, zastavujeme a radíme se. Dávám klíčky Jirkovi a jdu se koukat na cestu z pozice pasažéra. Vracíme se na křižovatku, kde se nám dět znovui snaží vytáhnout cokoli nepřipevněného z kajaku. Děláme jako že nic a když vidíme že nic neukořistili, jedeme přes most do Skadaru. Na druhé straně mostu je jiný svět. Město Skhoder(Škadar). Hustota provozu je obrovská, po silnici jezdí kromě klasických Mercedesů všechno možné co má kola, kopyta nebo nohy. Kozy mečí, kola skřípají kolemjdoucí si nás nedůvěřivě prohlíží. Na jedoucích povozech zapřažených za osly nebo koně Albánci stojí, protože kdyby seděli asi by to neuvěřitelně drncalo. Každý kdo má v autě funkční klakson to dává ostatním hlasitě najevo a dopravní značky respektujeme asi jenom my. Ve vzduchu je cítit spálený nekvalitní benzín nebo nekvalitně spálený benzín a nafta, syrové ryby a vepřové maso. Okno nebo vchod každého domu, který je do hlavní třídy je nějaký krámeček, masna, pekař, rybář nebo prodejce zeleniny. Jedeme spíše instinktivně a na rohu vojenského objektu je bankomat Reiffeisen bank, který zde v místních poměrech působí neobvykle. Vybíráme deset tisíc leků (asi 2000Kč) a ptáme se policisty na cestu do vesnice Kir. Říká, že jedem po dobré cestě, ale gestikuluje, že nás tam čekají velké díry a ať tam nejezdíme. Nedbáme na jeho varování a jedeme městem na sever. Náhle je v cestě hluboký výkop a několik aut před námi se chaoticky otáčí. Sjíždíme tedy z asfaltu na ujeté pole a kličkujeme mezi zahrádkami místních obyvatel. Na asfalt se vracíme už jen na pár set metrů. Začíná Albánská žlutá silnice. Naše rychlost se pohybuje mezi 10-20km/h. Kir se zařezává hluboko mezi okolní hory, na jejiž úpatích jsou řídce rozesety chatrné kamenné domky místních obyvatel. Hlavním zdrojem obživy těch, kteří neodešli za prací do Skadaru nebo za ní nedojíždí, jsou malá políčka s hnědou sypkou hlínou obehnaná zídkami ze skládaných kamenů. Ženy a děti skloněné do záhonků plejí cibuli, pórek a různou jinou zeleninu. Po cestě poktáváme malého kluka, který vede dva osly s nákladem hlíny v plechových tornách. Na pravé straně cesty je kamenná zídka, za ní propast, na levé straně je prudký svah, ze kterého se pnou trnité rostliny. V úzkém místě se oslíci prodírají kolem našeho auta v centimetrových vzdálenostech a ostré hrany torny hrozivě houpavou chůzí oslů míjejí náš levý bok. Kontrast mezi našimi životy je syrově hmatatelný a i přes dětský úsměv velmi mladého zemědělce mi není do smíchu.

Pod námi teče Kir, řeka tyrkysově modré barvy, krásných hladkých valounů a skalních útvarů. Obtížnost kolísá mezi WWIII-WWVI-X. Široké řečiště peřejnatého úseku střídají soutěsky s šířkou sotva na otočení lodi a převýšení několika metrů. Po útrpných dvou hodinách přejíždíme most a dostáváme se na pravý břeh řeky. Po dalších pětistech metrech dojíždíme k místní krčmě, nebo chcete-li po italštinou ovlivněné Albánštině taverně. Před ní parkují dvě auta naložená kajaky a jejich osádka se zatím vesele láduje uvnitř. Zastavujeme a rozhodujeme se pro vzájemnou družbu a vyzískání nějakých informací. Poprvé se tak setkáváme s Gentem Matim, albáncem, který nám opatrovnicky skoro až mateřsky poradil informace, za které se platí zlatem. Dověděli jsme se, že cesta na Shalu je dlouhá 34km a kvalita silnice je o stupeň horší než do Kiru. Věděli jsme, že vede přes 2000m.n.m vysoké sedlo a není příliš kvalitní, ale Gent nám při pohledu na naše auto vysvětlil, že Shale námi letos zůstane nedobyta. Navíc Kir neměl právě nijak výživnou vodu a Shala by na tom nebyla lépe, tak nám to ani moc nevadilo. Rozhodli sme se tedy sjet úsek Kiru z vesnice Kir, kde se střídají místa všech obtížností i nesjízdná místa. Řekou teklo asi $8m^3$ což vadilo pouze v místech, kde se řeka rozlila. Když jsme sundali lodě z vleku udeřila dvanáctá a z místní školy se vyhrnulo asi třicet dětí různého věku. Samozřejmě, že naše lodě pro ně byly velkou atrakcí, kterou si musí osahat, zkusit a okoukat. Bohužel před houfem muslimských dětí není příliš vhodné začít se převlékat a tak jsme trpně čekali a zevlili, než je to přestane bavit. Když jsme ve složení Jirka, Mudra, Dan vyrazili na vodu, tři z dětí po nás házely kameny velké jak pěst a to ve chvíli, kdy jsme se k nim otočili zády. Když jsme po chvilce dojeli k mostu, kde jich stálo dalších pět a vesele na nás mávaly, měli jsme strach jaký na vodě člověk nepozná. Kamení měli připravené na zemi ale díky tomu, že jsme jeli postupně a stále je měli na očích se je neodvážili použít. Chování těchto dětí možná vystihuje celý muslimský svět, který se na první pohled tváří jako přátelský bratříček, ale jakmile se vám dostane pod kůži, vrazí vám dýku do zad, jak káže Korán. Kir jsme jeli ještě několik kilometrů, Luki s Helčou si dopřávali koupel v tyrkysově modré vodě a Martin na kole fotil kam viděl a co zahlédl. U jedné obzvlášť fotogenické soutěsky jsme skončili a během naší přítomnosti jsme byli pod nečekaně ostrým a nenápadným dohledem místních, kteří jakoby náhodou opravovali plot na nejzazším cípu pozemku, šli pro vodu a nebo jen tak civěli. Nebylo nám zde zrovna příjemně a byli jsme rádi, když jsme se začali drncat zpět do Skadaru. Po cestě jsme narazili na Genta Matiho znovu a zrovna měl čas, než se jeho skupinka vydovádí na jedné šestkové soutěsce. Dostali jsem informace, které jsme vesměs znali, ale nepřesně nebo zkresleně a jednu která nás obohatila o jeden z nejkrásnějších vodáckých zážitků, ale o tom až dále.

Podle plánu jsme se vydali na cestu na jih přes Skadar, přístavní město Durres, Berat do Corovode (Černá voda) Ve Skadaru v místech, kde byla uzavírka na silnici při cestě tam, byl z druhé strany výkop již dřív. Když jsme najeli do slepé uličky z jednoho výkopu vyskočil Albánec, který pravděpodobně předtím odložil krumpáč a plynulou angličtinou nám vysvětlil kudy máme místo objet. V místech, kde Kir vtéká do Skadaru jej už lemují hromady odpadků a řeka připomíná smetiště. Vzhledem k malé hustotě osídlení v částech, kde jsme jeli, jsme toho byli během pádlování ušetřeni. Albánci si své země skutečně neváží, nemají důvod měnit po generace zažité pořádky nebo spíše nepořádky. Když mají nějaký odpad, prostě ho někde odhodí. Každý Albánec, který něco znamená má mercedes, je to auto, které nejlépe odolává nástrahám Albánksých silnic a navíc je to důkaz toho, že dotyčný má vkus. Na každém rohu i poli můžete najít myčku označenou jako Lavazza, kde se zpravidla mezi třemi plechovými stěnami nachází smetáček a vapka. I přes katastrofální stav silnic je potřeba mít auto naleštěné. Benzínek je všude jako máku, něco jako územní plány při výstavbě neexistují, takže si vlastník pozemku může postavit kde chce co chce. Celá zem je vyzbrojena asi půl milionem malých bunkrů z éry stalinistického diktátora Envera Hodži, které nemilosrdně střeží klíčová strategická místa a sami sebe.

Cesta ze Skadaru na Durres je pěkná, ale dost rušná silnice první třídy až dálnice o čtyřech pruzích. V Durres se v přístavní zátoce obdivujeme obrovským korábům zakotveným v dálce na moři. Za Durres potkáváme vlak, který táhne lokomotiva se znakem ČKD. Vlak má asi čtyři vagony a okna jsou z poloviny rozbitá, počmáraná nebo nejsou vůbec. Na silnici po cestě vedoucí na Berat děláme detailní průzkum armádních bunkrů. Slunce pomalu zapadá a čeká nás ještě pár desítek kilometrů do Corovode. Místo na spaní jsme našli na odbočce k polím pár kilometrů před Corovode. Vaříme, popíjíme, hodnotíme den, Jirka s Mudrou hrajou na kytary. Nebe je jasné a na západ od nás se nad zasněženým vrcholkem tvoří mrak. Spíme v milion hvězdičkovém hotelu a pod námi šumí řeka Osum. Měsíc několik dní před úplňkem osvětluje údolí, kde usínáme k ránu.

Den 4. Neděle 3.5. O řece Osum, sedmi vodopádech a Bulharském přátelství.

Ráno se probouzím pod modrým nebem a vrcholky okolních asi dvoutisícových hor. Osum v údolí má barvu čerstvé maltové směsi a valí se ním odhadem kolem třiceti kubíků za vteřinu. Za chvíli vstává Martin a jdeme se po cestě podívat do údolí na lanový most, přes něž vede cesta na políčka na jinak nepřístupném druhém břehu řeky. Okolní krajina je porostlá keři a menšími stromky, není na dohled žádný domek ani jené stavení. Most je ze čtyř silných ocelových lan a několika slabších. Řídce osazená prkna jsou strouchnivělá a šlapat na ně v místech, kde se pod nimi nepne lano by byl hazard se životem. Kolem jsou políčka se salátem, mrkví a spostou další zeleniny.

Vydáváme se na cestu do Corovode. Po pár kilometrech se kvalita silnice prudce zhorší a opět si užíváme albánskou masáž. Kličkujeme po serpentinách na svahu mezi čilou ranní dopravou a náhle se ze zatáčky vyloupne bílá Dacia s oranžovým Riotem Magnumem na střeše. Zastavuje na plácku u silnice a my neváháme a jdeme se seznámit. Sympaticky vyhlížející třicátník z Bulharska se sympatickou slečnou zastavili, aby fotili krajinu. Prohodili jsme pár slov a hned jsme se dohodli na svoz aut kolem Osumu. Bulhar Čači, jak se nám představil, prováděl guidy z Corovode u nich v Bulharsku a oni ho na oplátku pozvali do Albánie. Jelikož klienti na sjetí Osumu byli domluveni až na odpoledne, Čači byl rád, že nemusí čekat a může jet s námi. S popisem cesty od Genta Matiho jsme vyjeli vstříc nasedacímu místu. Nad Corovodou asfalt skončil a tak jsme se drncavou cestou rychlostí mezků drápali na náhorní planinu, která po pravé straně mizela v úctyhodné hloubce průrvy soutěsky. Na jednom místě bylo možné do soutěsky nahlédnout a posoudit charakter onoho kousku. Informace, které měl Čači byli však zajímavější. V jednom místě soutěsky přitéká zleva vysoký vodopád a den předtím než jsme tam byli jím teklo tolik vody, že celou řeku uzavřel. Voda padá z výšky patnácti až dvaceti metrů a vjet pod masu by pravděpodobně znamenalo smrt. Guidi z cestovky v Corovode však říkali, že trvá několik hodin než voda opadne a tak museli své klienty vytáhnout z kaňonu na lanech. Dnes by již voda měla být malá, protože v noci nepršelo.

Místní lidé na pozemcích okopávali zeleninu a svoje keříky s olivami. Tady jsou na vodáky zvyklí, Osum je z Albánie vodácky asi nejvyhledávanějším cílem. Jeho splutí na vlastní náklady nestojí ani LEK natož pak euro, ale jednomyslně jsme se shodli na tom, že to je jen otázka velmi krátkého času, kdy se to změní. Dojeli jsme asi deset kilometrů k mostu, kde je kaňon úzký jen pár desítek metrů a šli se podívat na údajné nasedací místo. Cesta k vodě se totiž skládala z prodírání křovinami po úzké pěšince v příkrém svahu a na konci slezení dvoumetrové římsy. Na nasedacím místě dáváme oběd v podobě salámů a eidamů a jdeme do hydra. Voda nezměnila svou barvu a tak prvně jedu po maltové směsi dolů vstříc kolmým stěnám Osumské soutěsky. Průtok se také od večera moc nezměnil a slibuje, že obtížnost popisovaná jako WWI-WWII platí jen za letních stavů. Stěny skal jsou vrstvené pláty hornin, které na nich vytváří spáry vedoucí v přibližně horizontálním směru podél vody. Tím pádem je neuvěřitelně dobře znatelné jak řeka upaluje z kopce. Když se spáry zrovna obrátí tak, že se po proudu svažují nahoru, přijde vám, že i vracák není vodorovný, ale stojí z kopce. Námi sjížděný úsek bylo možno rozdělit na dvě části. Horní soutěska, která se po kilometru až dvou náhle otevřela do širé krajiny, aby se po pár stech metrech znovu semkla mezi kamenné stěny skalního masivu. Obtížnost jsme celkem jednomyslně ohodnotili jako WWIII. Řeka se celou cestu pořád kloní neuvěřitelně z kopce a je to pouhým okem velmi dobře viditelné. Vracáky jsou, ale je jich obecně míň než na normálních řekách. Zato je řeka bohatá na karfioly a různá dlouhá, vysoká a nepříjemná vývařiště. Spatřit se tu dá sem tam i sifon, ale žádný z těch co jsme zahlédli, nebyl bezprostředně nebezpečný. Pohled z vody připomíná tropický deštný prales, ze skalních říms se pnou skoro až do vody popínavé rostliny, terasy a římsy jsou z vrchu porostlé vegetací a mezi skalami připomínají zahrádky a trávníčky. Do soutěsky se z velké výšky spouští asi sedm vodopádů. Od tenkých nitek stříbra až po masivní blátivou a bouřlivou řeku. Ten největší z nich skutečně budí respekt. Tryskající voda, která tvoří mlhu prosvětlenou sluncem spolu s hlukem podobným deseti kombajnům v době sklizně, dává o jeho přítomnosti vědět již o zatáčku dřív. Kdo jede kolem padající vody je nemilosrdně otryskán kapkami tříštěnými v horizontálním směru a vanutými silným poryvem větru, který padající voda tvoří. Čači nás filmuje při průjezdu tímto pásem valící se mlhoviny a pokračujeme dál.
Na kamenném náplavu na pravé straně řeky jsme v domění, že jsme již u konce, otevřeli každý svou lahev Staropramenu a vychutnávali tu samotu a odtržení od zbytku světa. Helča objevila na břehu želví krunýř, ze kterého koukaly zbytky nohou a zetlelá hlava želvy. Mudra krunýř lehce vypláchl od ostatků a uskladnil v kapse své hikácké vesty. Až si od něj budete brát sušenku, dobře se podívejte odkud ji vytáhl :). V uličce tvořené kolmými stěnami po obou stranách měříme její šířku a spekulujeme kudy se protáhne Pulsar s klienty cestovky, který podle Čačiho měří 250cm na šířku, zatímco ulička nemilosrdně brousí naše sotva dvoumetrová pádla z obou stran. Kaňon se rozhodně nezdá tak dlouhý jak ve skutečnosti je. Otevírat se začne až u prvních domků městečka Corovode a odtamtud také nabyde přítomnosti odpadků a skládek. Vystupujeme pod mostem v centru města a Dan s Čačim jdou pendlit auta. Čačiho přítelkyně Maria zůstala nahoře na nasedacím místě sama a jako neřidička akorát fotila okolní scenérie. Našli jsme ji v pořádku a když se mi nesměle omlouvala, že nám vypila jedno pivo nemohl jsem jí nabídnout nic jiného, než aby si vzala ještě jedno na cestu. Ostatní zatím nelenili a obsadili v Corovode místní hospůdku, kde jim začali nosit veškeré lahodné pochoutky rovnou pod nos. O tom ale nic moc nevím, protože když jsme s Čačim přijeli, zbyla na mě hromádka studené rýže a steak z vepřového. Je pravda, že na mě kluci mysleli, a dva kusy ovčího a kozího sýra se zeleninovým salátem s olivami mi spravili náladu. Čerstvé ovoce v podobě pomerančů a jablek ji už jen gradovalo. Pomeranče v Albánii dozrávají přímo na stromech, takže jejich chuť je plná, sladká a nezaměnitelná. O moc lepší než to, co se dá koupit u nás. Čači se k nám připojuje a jedeme spolu velkou oklikou do města Permat (vzdušnou čarou asi 50km - po silnících něco k tří stům).
Během nočních přesunů nás často stavěla policie, albánec s kradeným mercedesem by se daleko nedostal, protože se během těchto kontrol pohybuje na silnici několik policistů v neoznačeném autě a mají přes silnici nějaký zátaras, nebo aspoń značku STOP POLICIJA. Většinou nás zkontrolovali jenom podle pasů a ani nechtěli doklady od auta, natož pak od vozíku. Když jsme řekli nebo si přečetli že jsme Češi, většinou se usmívali. Obecně s tím, že jste z Čech vzbudíte sympatie. Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. Její dějiny jsou ale pohnuté víc, než by si český člověk vůbec dokázal představit a ještě hůře si lze představit, že Albánec roku 1968, který obdělával svoje políčko na strmých svazích v údolí Kiru věděl, kde leží tehdejší Československo. Vždyť elektřinu nemá ani roku 2009, natož pak povědomí o okupaci v roce 68. Osobní automobilová doprava tu byla zakázána až do roku 1999!
Permatem projíždíme pozdě v noci a stany stavíme poblíž jezera za městem. Nad Permatem se v jasné noci tyčí několik km dlouhý zasněžený hřeben. Krásnější dobrou noc nám Albánie snad ani nemohla říct.

Den 5. pondělí 4.5. O Lengarices, Termálních lázních a údělu průměrného Albánského osla

Ráno vstávám nečekaně první a pozoruji terén, kde jsme si v noci ustlali. Kolem jsou zase samá políčka, některá obehnaná rezavými ploty. V úpatí malé teréní vyvýšeniny je rovinka, na níž je odloženo několik zemědělských strojů. Za stanem tak stojí pluh a brány na rozbíjení hrud. Za vrškem je krásný výhled na tyrkysově modré jezero, v němž se odráží stěny hor vyrůstající na městem Permat. Čači už je vzhůru a snídají s Marií nějakou domácí pochoutku. Zdvořilostně si vyměńujeme nabíku k ochutnání a ještě zdvořileji se mu vyhýbáme. Když se probouzí ostatní, z poza horizontu za námi se začnou objevovat ovce. Stádo čítající přes dvě stě kusů, hlídané dvěma bači a několika psy, se pozvolna vydalo na každodenní pastvu. Psi si nás se zájmem prohlíží, ale znechuceni naši bezmasou snídaní si hledí svých oveček. Jezero hlídá fotogenický bunkr vsazený do svahu nad ním, který za svých časů jistě také uměl hlasitě štěkat.

Nejprve jedeme dále po "Landschaftliche schone strasse" podél velké a vodnaté Vjosy od níž se před mostem přes její přítok Lengarices odbočí na neoznačenou cestu. Po několika km tréninku skupiny řidičského oprávnění T hledáme podle instrukcí oslíkáře. Samozřejmě, že se to na první pokus nedaří a dojíždíme až k termálním lázním a klenutému mostu. Tohle místo je svědkem doby, kterou si netroufám odhadnout. Most tvoří nepřehlédnutelná klenba, která na vršku oblouku budí nedůvěru svou tenkostí. Je složen z kamenů bez kousku pojiva a jen tam kde se chodí je pokryt hlínou ve spárách. Na druhé straně řeky pár metrů pod mostem vyvěrá z pod skály termální pramen o teplotě 32°C. Možná že již staří Řekové zde obestavěli z kamenů hrázku a vytvořili tak malé jezírko plné báječně teplé vody. Tady těsně nad mostem končí kolmé stěny soutěsky Lengarices, která se táhne skrz vysoké hory pod nimiž stojíme. Nasedací místo je vzdálené asi 4km vzdušnou čarou a 2.5h pěšky. Silnice k němu vede, ale fakt, že most přes řeku ve které se valí 15 metrů krychlových maltové směsi spadl, vás možná odradí hned. Pokud ne a rozhodnete se řeku zdolat autem s velkou světlou výškou, možná vás odradí až někde za polovinou cesty skoro metr hluboké koleje od nákladních aut vozících rozbahněným terénem dřevěné uhlí. My si radši dopřáli neobvyklý zážitek, kdy je vaše loď připevněna na bok osla nebo mezka a vy jdete s pádlem v ruce nádherný trek přes hory. Zorganizovat tuto výpravu nám chvíli trvalo a tak vyrážíme kolem 13. hodiny směrem k termálním lázním, kde se teprve cesta začne zařezávat do prudkých svahů. Na nebi se začínají tvořit bouřkové mraky a těsně před odchodem si naštěstí všichni bereme alespoň bundy. Oslíci jdou velmi svižnou chůzí a na rovné cestě nám i s nákladem pohodlně stačí. První bouřka nás zastihla už na planině před lázněmi. Žádná jarní přeháňka to nebyla a během pár minut jsme měli mokro v botách všichni. Pršelo ještě dobrých třicet minut, což nám na náladě příliš nepřidalo. Oslíci zdolali most u termálních pramenů s nejistotou a klouzáním kopyt po mokrých kamenech nepříjemně stavěných na výšku. Začali jsme stoupat do strmého svahu korytem potoka. Slunce zase začalo hřát a nad lesem se objevily oblaka páry. Postupně jsme osychali a škrábali se do strmých svahů. Po hodině jsme stanuli na nejvyšším místě cesty. Skalní zub, který tvoří vrcholek hory nabízí výhled do údolí, které se rozkládá před námi. Řeka není vidět přímo, ale v děsivě hluboké průrvě nechává pouze tušit svou přítomnost. Spára se táhne až na úpatí další hory, které je minimálně tři kilometry vzdušnou čarou. Nástupní místo tedy musí být až za tímto hřbetem. Pohledem zpět vidíme široké a otevřené údolí dolního toku, které je v tuto chvíli již v úctyhodné dálce. Z řeky jsme zatím moc neviděli a to co jsme viděli, nás nevyděsilo. Děsí nás to, co vidět nemůžeme. Spoléháme na Genta Matiho, který se tvářil, jako že o nás má skutečně strach a na kdejaké nebezpečí nás upozorňoval. Popis z kajak.at píše, že obtížnost může dosahovat až WWV, ale že dotyčný pisatel řeku sám nejel. Kaňon z výšky nabude obrovské majestátnosti a vy sami začnete pochybovat o tom, jestli je možné jeho splutí přežít. Cesta zvolna klesá, ale pořád se nachází beznadějně vysoko nad hladinou řeky. Po další půlhodině chůze docházíme k malému Dry Meadow Creeku. Nádherný potůček s průtokem kolem metru krychlového vytváří soustavu nálevek stejně jako jeho gigantický americký protějšek. Překlenut je opět kameným klenutým mostkem, pod kterým se nachází poslední lagunka před deset a možná víc metrů vysokým vodopádem. Na druhé straně je vidět po náhorní plošině valící se potůček bahnité hnědé barvy, který jako magnet přitahuje gigantická spára podél které jdeme. Pěšinka se dále odklání a stoupáme do druhého z vrcholků. Bouřkové mraky nám však naznačují že ani albánský komunista neporučí větru dešti. Druhá bouřka je opět nespoutané vodní peklo. Bahno je všude. Tam kde je vodou kratší cesta, v ní jdeme. Začínáme být nervózní. a gestikulací se snažíme vytáhnout z našich průvodců jak je to ještě daleko na nasedací místo. Ukazují něco kolem patnácti minut. Z druhého vrcholku se již otevře výhled na Lengarices, která se spokojeně vine širokým balvanitým řečištěm a v pravotočivé zatáčce těsně nad mostem se sbíhá do úzkého vstupu do soutěsky. Sestup k řece trvá něco kolem slíbených patnácti minut. Jsme promoklí, hladoví a vidíme jak voda, která měla barvu maltové směsi zhnědla až skoro zčernala. Žádné bílé vlnky se na ní netvoří. Je to jako když teče bláto. kameny nejsou vidět a voda stoupá. Pohled z nasedacího místa po proudu je impozantní. Peřej WWIV+, která končí v zatáčce odkud již není návratu. Co je dál se dozví jen ten kdo pojede. Naštěstí se názorově shodujeme, že jet teď by byla sebevražda. Je po 16. hodině a máme nejvyšší čas abychom se za světla vrátili zpět. Schováváme hydro do lodí a lodě do křoví a vydáváme se na cestu zpět. Přicházíme skoro za světla k termálním pramenům a pro auto už pokračuje jenom Luki. Přijíždí skoro za tmy a jdeme konečně jíst. Po jídle se jdeme koupat do termálu, kde si vychutnáváme masáž kamením a teplou vodou. Kolem desáté nás vyhání déšť a my jdeme spát. Lengarices má barvu jako smrt a my myslíme jen na to co bude zítra.

Den 5 úterý 5.5. O nejhlubší soutěsce mého života, o počasí v horách a albánské řeči.

Ráno vstáváme tváří v tvář jasnému nebi a šedivé řece, která se zase uklidnila aby nám řekla jen pojďte děti moje. Naše lodě jsou dvě a půl hodiny svižné chůze přes hory na sever od nás. Tedy to ještě nevíme jistě. Snídáme zvolna tvrdnoucí pečivo a pozorujeme jak se slunce rychle vyhouplo nad jižní hřeben. Během balení věcí kolem nás projdou dva oslíci s loděmi rakušáků a my vyrážíme asi dvacet minut za nimi. Okolní svahy dýchají těžkou vlhkost a pod žhnoucími paprsky slunce ji vypařují vzhůru. Jdeme stejnou cestou jako předešlý den a ze sklaních říms se už ani řeku nesnažíme prohlédnout. Hlodá v nás malý plamínek nejistoty, ale jsme přesvědčeni, že nasedneme na vodu a pojedeme. Kolem půl dvanácté se shledáváme s našimi kajaky, které nocovaly pěkně daleko od nás. Vstupní místo do soutěsky se trochu vybarvilo a na vršcích vln se dělají bílé kresby. Niméně mi nepřijde ani trochu lehčí. A zatáčka, za kterou mizí řeka v kolmých stěnách nedává zrovna příslib toho, že se za ní řeka zkidní i přesto, že je to naše zbožné přání. Nasedáme v počtu deseti kusů na vodu. Na nebi se už zase válí našedlé mraky, pomalu a jistě se spojující a tvořící větší a těžší. Máme nejvyšší čas jet. za dvě hodiny přijde první bouřka. Čači se připojuje k rakušákům a vyrážíme ve dvou skupinkách velice těsně za sebou. Jsem až nezvykle klidný, mám strach co bude, když někdo hodí krysu, ale pán průvodce mezi tím zmizel s oslíky na cestě zpět a všechno je najednou jasné. Vyrážím za Mudrou, za mnou jede Helča, za ní Luki, Martin a za Jirkou si už jen prázdná řeka omílá břehy ve své samotě. Hned na startu dochází k lehkému faux-pass. Martin nestíhá první vracák, kde se naše skupinka chytá a vyráží jako náš předjezdec do vstupního místa (WWIV) hned za překvapeným Čačim. Mudra ho stíhá a až na tuto malou změnu v pořadí projíždíme za magickou zatáčku a zvolna se smiřujeme s tím, že tenhle úsek musíme dojet do konce. Naše zbožná i nezbožná přání o klidné řece za čtyřkovým místem jsou asi tak blbá jako pláštěnka na opalování. A tak se v pekelném tempu se valíme skrz čtyřkové peřeje s minimem vracáků, prohlížíme každý sám asi tři vteřiny před tím než jsme vtaženi do dalšího místa. Šedá voda prosycená štěrkovým prachem skřípe mezi zubama a dře pod víčky. To však v tu chvíli nikdo nevnímá a soustředí se jen na každou další zatáčku, vlnu, válec... Zastavovat nad těžšími místy moc nejde, spíš si jen tak přibrzdit což však může působit nemilé problémy těm za vámi. Projíždím pěknej válec, ve kterém mi mizí celá loď. To by v mém případě nebylo nijak neobvyklé, ale tady nejsem na S6tce, ale na Dieselovi! Stíhám se otočit a koukám na Helči průjezd. V pohodě, ale řeka mě nemilosrdně táhne kamsi za zatáčku. Ohlížím se za Helčou a ta gestikuluje že Martin je hlavou dolů. Otáčím se a gestikuluju na Mudru. Moje pocity nejde popsat slovy. Ohlížím se na Helču a ta s úsměvem gestikuluje, že Martin zvedl. Uf. Asi po kilometru přichází další vypečené místo. Dnes už bůhví jak vypadalo, ale byl tam válec a za ním velké balvany. Vlevo kolmá (jak jinak) stěna a vpravo nevím. Opakuje se podobná gestikulační posloupnost jako předtím, ale s tím rozdílem, že Helča naznačuje plavecký styl prsa. Křičím na Mudru a dojíždíme rakušáky. Jeden z nich taky hodil krysu. Proud nás táhne nemilosrdně dál ale stíháme jim říct "Wir haben den Nächste Schwimmer!" Oni ihned reagují a lezou do řeky. Zastavujeme v další zatáčce, kde je pěkný vracák. Martin si proplaval asi 100m úzkou uličku a byl odloven na domluveném místě. Prohodil s nimi pár slov a dojíždí nás. Vypadá dost vyčerpaně a dáváme mu oddychový čas. Čači odjíždí s rakušáky. Vzájemně se uklidňujeme a snažíme se zachovat chladnou hlavu. Pád ze skály při pokusu opustit kaňon by byl jistý. Máme za sebou asi kilometr opravdu divoké vody. Kolmé stěny téměř celou cestu vedly alespoň po jedné straně přímo až do vody. Měníme pořadí a mě za Mudrou na špičce střídá Helča. Jedeme další kus cesty oblbnutí vlastním sebeuklidňováním, že tady už to bude lehčí, že se kaňon začne otevírat. Chyba. Obtížnost neklesla ani o píď. Martin dvakrát eskymuje a dostává od nás znovu oddechvoý čas. Tedy ne, že bychom ho sami nepotřebovali. Dojíždíme na místo kde zprava přitéká vodopád. Rozhlížím se a vidím, že stojíme za podivnou vodní křižovatkou úzkých uliček. Ta, která přitéká zleva je přece malý Dry meadow Creek ! Jsme v polovině cesty ! Poprvé se odvažujeme vytáhnout foťák. Lodě máme plné bezpečnostního materiálu, několika lékárniček, oblečení a bot, ve kterých jsme šli nahoru. Děláme skupinové foto a znovu nasedáme. V duších máme už jenom z poloviny černo. Víme, že tohle už znovu zažít nejde. Pokaždé už budem vědět co zhruba v kaňonu čeká a kohokoli sem vezmem bude mít jistotu, že jede s někým, kdo už to přece jel. Nevěřili byste jak tohle dokáže ovlivnit psychyku v místech odkud není útěku. Řeka se o stupeň umírňuje a od poloviny ji hodnotíme za tři. Tedy jenom tu vodu. Nepřihlížíme u toho, že se v několikasetmetrové výšce nachází vrcholky majestátních hor a nebližší město je vzdálené deset kilometrů drncání po blátivé polňačce a dalších dvacet po "Landschaftlich schone Strecke". Dojíždíme ke kamenému poli na prvém břehu, kde o něco výš rostou mohutné javory. Vypadají jak udržovaná zeleň v nějakém městském parku. To je náš sušenkaplatz. Ze skály na druhé straně padají bílé nitky vodopádu. Má asi 40metrů a nádherně sem zapadá. Na světě je spousta míst, pro která stojí zato žít a tohle je jedno z nich. Asi v polovině spodní části na levém břehu hltá vodu sifon tvořený podemletým kamenem, který opustil své místo výhledu na vrcholcích a teď mu řeka naznačuje, že tam měl zůstat. Není bezprostředně nebezpečný, ale plavat kolem něj bych nechtěl. Dojíždíme již značně otevřenějším kaňonem ke skále pod kterou vyvěrá pramen podobný tomu u mostu. V jezírku se fotíme a blbneme. Posledních několik peřejek a najednou se před námi objeví antický most. Pomalu plujeme pod klenbou a užíváme si tu euforii, štěstí a radost. Pocit který v tu chvíli máme je jen těžko k něčemu přirovnatelný. Z auta vytahujem plavky a jdem relaxovat do termálního bazénku. Spadl nám šutrák ze srdce a úžasná řeka se do něj vryla. Hluboko.

Opouští nás náš spolucestovatel Čači s Marií. Čeká je cesta do Sofie. Nás čeká cesta do Korče. Řídim já a vychutnávám si neustálý pohyb volantem na obě strany, časté řazení a v plném rejdu výhledy bočním okýnkem na silnici která se klikatí po úbočí hor. Čačiho dojíždíme a ještě několikrát se za cestu potkáváme. Cestou pozorujeme dílo vojenských stratégů, kteří ozdobili celé pohoří desetitisíci bunkrů. Vidíme i borové lesy napadené zavíječem, které po tisících nenávratně schnou. Dojíždíme do Korče a tam se naše cesty definitivně rozdělují. Na březích Devollu a jsme ohromeni neuvěřitelnou hustotou odpadků, které velká voda navěsila na vrbičky kolem řeky. Každá je do výšky téměř dvou metrů vyzdobena plastikovými sáčky, PET lahvemi a prostě všim, co by se normálně válelo na skládce. Jedeme kolem vojenského objektu, kde voják s kalašnikovem kouří a bedlivě nás pozoruje. Spaní jsme našli na soutoku Verby a Devollu v místě palírny dřevěného uhlí. Krademe suché dřevo ze zbytků milíře a pouštíme se do dlouhého večirku. Luki nám tajuplně oznamuje, že Jana na něj počká a že ho nemusíme vézt do Salzburku. YES!

Albánská republika se albánsky řekne Republika e Shqipërisë a v překladu to znamené země orlů. V Albánii se píše latinkou. Používají pouze několik zvláštních znaků jakým je třeba obdoba českého "č", která má háček důmyslně ukryt pod samotným písmenkem, takže připomíná srp nebo kotvu. Název města Korče se píše právě tímto znakem. Korçë. Jazyk je lehce podobný italštině, trochu bulharštině a dalším jazykům. Čači s Albánci mluvil bulharsky a často se domluvil lépe než my s angličtinou. Velkým překvapením pro nás bylo, že anglicky se domluvit dá. Každý den jsme narazili na někoho, kdo anglicky mluvil. Většinou mladší lidé nebo lidé kolem třicítky. Sem tam se dalo domluvit i rusky, německy, ale předevšim nám byla nabízena italština. Albánci mají itálii jen přes moře a jezdí tam za prací, které je v Albánii samotné pomálu.

Počasí v horách fungovalo s železnou pravidelností. V noci je jasno a hvězdy by si čověk mohl házet po milionech do sklenek Mudrova calvados. Ráno je azůro a slunce začne kolem sedmé intenzovně hřát. Tím se začne odpařovat vlhkost a tvořit se těžké mraky. Ty se spojují a formují až vás kolem poledne připraví o sluneční svit zcela. Netrvá dlouho a přižene se jedna, dvě nebo tři bouřky. Večer bývá zataženo a rozjasní se kolem jedenácté. Nejlepší čas no to jít na vodu je tedy dopoledne. Na Lengarices je to doporučeníhodné i z hlediska bezpečnosti. Podle opatrovníků oslů voda stoupá během hodiny o metr i více v závislosti na tom, jak silná bouřka byla.

V Albánštině se řekne české NE albánsky JO. České ANO se řekne PO. K tomu jsme se dočetli o obráceném kývání, což vaší komunikaci dodá neuvěřitelnou noblesu. Četli jsme potom ještě jeden text, ve kterém se píše, že v Albánii se obráceně nekýve ale zkušenost jsme měli opačnou. Jelikož málokdo je při temperamentní komunikaci, kdy musí používat ruce i nohy schopen udržet hlavu bez hnutí, vždycky jsme budili dojem, že se jinak tváříme než co říkáme. Abych pravdu řekl nevím, jestli se v albánii kýve obráceně. Někde nám to ani nepřišlo.

Den 7. středa 6.5. O smíchu Albánského ďábla, Verbě a Devollu, umírajících borovicích a nesmrtelných bunkrech.

Devoll je obklopen nižším pohořím, které má barvu červené žuly a tmavých šterkopísků. Silnice kopírující břehy řeky je rovná úzká cesta, která se povrchem podobá rozježděné antuce. Je v ní množství děr a výmolů, ale je to jediná přímá cesta z Korce do Gramsh. V ranní dopravní špičce každou chvíli projede dodávka, nejčastěji Mercedes, plná ospalých obyvatel údolí jedoucích do Korče za prací. Spíme na křižovatce cest, kde se se silným a kalným proudem Devollu spojuje čistá horská bystřina Verba. V Hydru se dočítáme, že je sjízdná asi tři kilometry o obtížnosti místy přesahující trojku. Silnice, která k ní vede se klikatí ve svahu nad námi a auta jí šněrují ze strany na stranu při vyhýbání dírám a kalužím. Jirka dělá letmou obhlídku řečiště kam je vidět a říká povědomou hlášku - je to trojková soutěska, občas se dá i vylézt. Snídáme polotvrdé pečivo a Helča s Martinem, otrávení naším profesionálním výběrem snídaní, vaří nějakou polivku. Ráno se pomalu vleče a my se dohadujeme, že Verbu zkusíme. Luki s Martinem jsou po včerejším výkonu nabaženi a nechávají si neznámou soutěsku na jindy. Cestou přes kopec není vidět žádná větší civilizace a tak se nabízí otázka odkud se ty dodávky s lidmi berou. V údolí Verba napájí sádky a jinak stejně jako ostatní albánské řeky není nijak dotčena lidskou činností. Za všechny řeky, které jsme v této zemi jeli jsme neviděli jediný jez. Nasedací místo a prvních pár set metrů je klasická vrbičkárna. Po soutoku s potůčkem jehož jméno v mapě není, ale průtokem se Verbě vyrovná se konečně vezeme pěknou trojkovou říčkou. Pravda, místy je to pěknej fofr. Dáváme i dvě v Hydru zmiňovaná čtyřková místa a na soutoku už nás čeká Luki s Martinem. Dál pokračujeme v obměněné setavě a Jirka s Helčou svážejí auto. Devoll je klasická vodnatka, ale i přesto si troufám říct, že podobnou řeku jste nejeli. Vrbičky na březích jsou ověnčeny ozdobami z odpadků a v ostrých vracácích kolují plechovky a PETlahve. Řeka je široká přes dvacet místy i třicet metrů, průtok odhřaduji kolem padesáti až pětasedmdesáti metry. Řeka krásně upaluje dolů a já přemýšlím o tom jak na takovéhle řece může vypadat nesjízdné místo. Dlouhé nesjízdné místo. Sem tam mě z mrákotných představ probere tučný válec nebo obrovská vlna. Přes některé jde i Diesela dostat do vzduchu a pak s mohutným plesknutím přistát na další vlnu. Jinak je úsek nezáludný a ke spadlému mostu, kde je první těžší místo nám to trvá málo přes třicet minut. Střídám Jirku v řízení a ten po neúspěšném pokusu nakrysit se do Diesela bere svého Kingpina a pokračují s Mudrou a Martinem dál. Čeká je peřej s dvěma velkými válci a jasným byť ne zcela zadarmo dosažitelným průjezdem. Všichni ji dávají na jedničku a Martin vysedá. Jirka s Mudrou pak dávají ještě jednu peřej a na další se jdou podívat. Je to pětková masáž spleti válců, obrovských balvanů a několika možných průjezdů. Tato asi sto metrů dlouhá kráska končí jedním malým vracákem jehož chycení by bylo rovno chycení vlastního života. Následuje vstup do nesjízdného místa. Silný proud se valí na obrovský balvan uprostřed řeky a vytváří masivní a zvláštní válec. Vracáky na březích nejsou. Za tímto kamenem je již samotná brána pekel za níž se ozývá smích albánských pekelníků. Neuvěřitelná masa vody padá v několika skocích do skal a sifonů a klesá tak možná o dvacet metrů na sto metrech délky. Je to impozantní hrůzu budící místo, které prohlížíme s respektem. Dál už nejedeme, všichni jsou dnešním o něco méně adrenalinovým zážitkem spokojeni.
Loučíme se s údolím Devollu a vlastně pomalu s Albánií. Jedeme do Podgradce, kde skupujeme lokální vína, čokoládu a jiné dobroty. Na ulicích je cítit syrové vepřové maso, ryby se válí jen tak v polystyrenových přepravkách na ulici a místní řezník zatím uvnitř krámku okrajuje zavěšenou mršinu. Místy postávají menší starší pánové, kteří nás se zájmem pozorují a ruce třímají pěkně tlustý svazek albánských Leků. Spekulujeme o tom jestli to jsou lichváři nebo jestli směňují peníze, něco překupují, ale záhada zůstává nerozluštěna. Ceny jsou v přepočtu podobné našim. Mladé slečny, které pomáhají rodičům v obchodech mluví anglicky a tak máme zase lehčí práci. Ještě před podgradcem se Mudra v jedné malé hospůdce snažil vysvětlit obsluze, že ho zajímá jaký druh masa servírují. Takže došlo na bee-ee-ee nebo mee-ee-ee a nakonec bůů-ůů-ůů. Místní slečna nám poradila hospůdku na břehu Orhidského jezera, kde prý vaří albánskou kuchyni. Z jídelního lístku jsme toho moc nepoznali, byl kupodivu albánsky ale přišel pravděpodobně sám pan kuchař, který nás s italským temperamentem a srozumitelnou angičtinou provedl jídelním lístkem. Všichni jsme vsadili na mleté maso se zeleninovým salátem, bílým chlebem a místní pivo z Korče. Jako předrm nám byl s patřičnou noblesou oflambován sýr v pekelně silném destilátu. Výborné. Hlavní chod taky. Nejvic zdržoval ten největší. Mudra. Sváděl to na to, že sme to prej zhltali, zatimco on si to vychutnává. Nasedli jsme do auta a předtím se naposledy prošli po zemi, která nás hostila jeden z opravdu vydařených týdnů života. Cesotu podél jezera Orhid stojí spousta mladíků, kteří prodávají čerstvé úhoře, pstruhy a další ryby. Pokusili jsme se usmlouvat úhoře, ale cena kterou jsme byli ochotní zaplatit byla evidentně pod nákupní cenou prodávajícího. Na albánské hranici se od nás nestyděli vybrat poplatek za užívání silnic. To mi přišlo skutečně jako tvrdý vtip.

Albánie byla během druhé světové války obsazena fašistickou Itálií. Na jejím konci bylo za spoluúčasti komuniszů zformováno pratyzánské hnutí, které slábnoucí italské fašisty porazilo. V jeho čele stál Enver Hodža (Enver Hoxha), který se stal vůdcem poválečné Albánie. Vládl až do své smrti roku 1985 a svou zemi miloval natolik, že ji na straně jedné dokázal odpoutat od vlivu Ruska a celé Varšavské smlouvy a na straně druhé ji uvrhl do přísné izolace a bídy. Byl stalinistickým diktátorem, který vytvořil jeden z nejtvrdších režimů poválečné Evropy. Ze strachu před revolucí a imperialisty nechal v zemi budovat namísto tolik potřebné infrastruktury téměř půl milionu malých bunkrů. které jako ostříží oči hlídají každý kousek byť jen trochu strategického kousku kraje. Zemi tím uvrhl do obrovských dluhů a chudoby, ze které se dodnes těžko vzpamatovává. I přesto, že je zemí bohatou na suroviny těží se jen malý zlomek a země se pochopitelně brání zahraničním investorům. Nachází se zde ložiska nejkvalitnějšího asfaltu v evropě, kterým jsou pokryty nejvýznamější Pařížské bulváry.
Ve střední jižní části země jsme viděli obrovské rozlohy borových lesů napadených motýlkem, zavíječem, který (pokusím se citovat Helču) vytváří pavučinové kokony na větvích stromů, kam klade larvy, které v podobě housenek vyžírají mízu a hubí tak stromy. Borovice zde nejsou nijak vysoké a připomínají lehce přerostlé plantáže vánočních stromků. Ozdoby, které na nich pevně visí však budí hrůzu. Větve s kokony schnou a celé desítky až stovky kilometrů čtverečních umírají přímo před očima. Epidemie kůrovce u nás je proti tomu tichá a na první pohled neviditelná. Do zón národního parku nikdo nesmí, nevedou tam cesty ani stezky. Kůrovec v napadeném stromě není vidět až do doby, kdy strom uschne. Tady na větvích borovic vidíme kokony, pavučinové nádory, které šíří smrt kolem sebe.

Den 8. čtvrtek 7.5. O Bosenském slunci, Štrbački buku a o osudu vegetariána před grilovaným jehněčím.

Opusitli jsme břehy jezera Orhid a vyškrábali se na makedonskou hranici. Podezřelé jim bylo, když Lukáš tvrdil, že si tam možná sjedeme jednu řeku, o které jsme ani nevěděli jak se jmenuje. Tím pádem jsme si uvědomili, že je to velká rána na slepo a přílišná nejistota a po delší konfrontaci argumentů v autě vybrali jako další řeku bosenskou Unu. Mudra úsek pod Štrbački Bukem zná a tak víme do čeho jdem. V noci jsme se prostřídali v řízení a před hranicí Bosny padla řada zase na mě. Čekalo mě asi tři sta kilometrů do Bihače celkem plochoou krajinou. K ránu všichni vstali a pozorovali jsme okolí. Potkali jsme jednu vojenskou odminovací četu a jinak na nás Bosna budila dojem stejný jako Chorvatsko. Sem tam je vidět stát někde mešitu a vedle ní kostel. Domky jsou často nově postavené a život tu vypadá poklidně. Na jedné odbočce jsem vytvořil asi třicetikilometrové zmatení směrů a tak na Štrbački Buk dojíždíme lehce po obědě. Cesta, která k němu vede z hlavní silnice je stále rozbitá polňačka. Vítejte v Albánii ;-) nee, za tenhle zájezd končí asfalt pod koly naposledy. Vodopád je impozantní práh na tyrkysově modré řece, která má průtok za nějž by se v této době rozhodně neměla stydět. Pod velkým skokem je ještě jeden menší asi čtyřmetrový práh. Následuje asi sto metrů rychle tekoucího proudu a pak válec který budí respekt. Vypadá jako smrtelné masomlejny pod některými českými nechvalně proslulými jezy. Ne levé straně však proud přitékající zleva vytváří jazyk, který slibuje teoretickou možnost projetí. Těsně pod tímto šrotovačním válcem je ještě jeden práh, díky kterému je válec má takovou sílu, ale lze ho objet na pravé straně pěkným esíčkem. Po zybtku jeho šířky od levého břehu jde o metrový stupínek, přes nějž se valí podstatně méně vody a válec, který se za ním vytváří je spíše probublané vývařiště s kolmým skokem do něj. Tuto nesmírně fotogenickou pasáž nakonec jedem tři. Mudra, najíždí perfektně stopu o které jsme debatovali a kolem masoválce mu necákne ani do obličeje. Pak už si jen vychutnává let do perlivé laguny. Jedu já a najíždím stejnou stopu. Při pohledu na probublaný poslední válec vylézám na levý břeh, jen tak pro jistotu, kdyby Jirka potřeboval pomoc. Na startu strašil s tím, že už dva roky nekrysil a že se bojí kdy to přijde. Jelikož dobře vím, jak se loď podobná mojí S6tce v takovémhle válci chová, tuším nebezpečí a koukám na zatím bezchybný průjezd kolem masoválce. Pod ním však Jirka ztrácí rychlost a do posledního válce padá pomalu a ještě trochu křivě. Eskymuje v probublané lázni a chvíli bojuje, ale nakonec tahá za trhačku. Přece se urodilo.

Úsek dál už jede skupinka ve složení Jirka, Mudra, Helča a Luki. Čeká je totiž vynesení lodí po kolejích na levém břehu, což se mi zrovna dvakrát nechtělo absolvovat. S Martinem poklízíme auto, sušíme na prudkém bosenském slunci mokré hydro, které během hodiny skutečně usychá. Přicházejí ostatní a domlouváme se, že se na večeři zastavíme na grilované jehněčí, kterého po cestě bylo nespočet příležitostí okusit. Zastavujeme v Ripači a dostáváme oválný talíř s grilovanou pochoutkou důmyslně vybraných částí masa. Balkánský bílý chléb je neodolatelný a místní pivo z Bihače už jenom dodává jídlu českou tečku. Martin však se svými vegetariánskými sklony rozhodl, že se našeho obžerství nebude účastnit a poprosil Mudru aby mu objednal smažák. V Bosně tuto českou pochoutku pravděpodobně neznají a tak Martin dostal pouze hranolky s kečupem. Se spokojeými žaludky se vydáváme na cestu domů. Za zády se nám rozkládá Balkánský poloostrov, divoký, krásný a pramálo poznaný.

Bosna patří k jedněm z nejzaminovanějších zemí světa. Zmapovaná minová pole pokrývají 4\% rozlohy země. Na internetu se dají pro každou balkánskou zemi najít velice podrobné mapy zaminování, ale sami sebe brání upozorněním, že pouze 60\% minových polí bylo identifikováno.

Poděkování

Spousta z vás nás při naší cestě podpořilo. Moc rád bych tímto poděkoval Lůce za pomoc se zdravotnickou přípravou akce. Ajce děkujem za super překlad stránek whitewater.hu do slovenčiny. Fantomasovi za spoustu užitečných informací a rad o vodě, ale i o lidech a místních poměrech, silnicích a problémech. Dále pak jedné z vůdčích osob outdooralbania.com Gentu Matimu za neocenitelné informace o řekách. Markovi za bezproblémový objezd a příjezd na jeho loděnici a zapůjčení kempingového vybavení. Libeňákům od Mudry za vozík, který jsem musel políbit na konstrukci, protože jsme ani jednou nepíchli a nebyl s ním jediný problém. Lukášově Janě, zato, že na nás počkala a prodloužila naši akci o jeden nezapomenutelný den. Dále všem, které jsem zde nejmenoval a kteří byli na naší straně.

Dan


13.05.2009 - 16:32:06     Mudra

Mudrovo postřehy z Albánské expedice:

Den 1: Mrežnica, 83cm

Nad ránem dojíždíme na Mrežnici, jdeme se podívat až k zátarasu vojenského prostoru, jestli by to nešlo jet od něj, ale přístup stojí za prd, a tak jedeme klasiku od Mlejna. Martin si zvládne hodit tři krysky (první hnedka na úvodním místě, druhou pod vodopádem, protože skočil pod vodopád padající zleva a třetí pod válečkem, protože pustil pádlo :-)), a tak dole s Lukim trénuje eskymáčky, zatímco Jirka jede pro auto. Já, Dan a Helča se ovšem vydáváme na dolní úsek k soutoku s Tounjčicí, zatím netušíc vstříc smrti vysílením. Dohromady jedeme asi 14 km voleje. Po cestě jedeme několik skluzů a skoků a přenášíme 6metrovej vodopád. Končíme nad stupněm kousek nad soutokem s Tounjčicí. Přivítá nás chlápek u kterýho se dá přespat ve stanu nebo na mlejně. Hostí nás rakijí a předvádí mlejn (zřejmě cejtí byznys). Po cestě zpátky Jirka čistě popravil tak metrovou užovku ujetím hlavy (ještě se kroutila - odleji jsme ve víře, že se ještě uzdraví)

Den 2: Kir

Nad ránem překračujeme Albánský hranice (chvilka vysvětlování, protože nemáme papír o půjčení vleku, ale stačílo delší dobu nerozumět :-)). Půlka Albánskejch aut jsou třicet let starý mercedesy a silnice ve městech jsou dokonalá entropie - místo blinkrů se troubí, silnice nemají pruhy a auta jezdí kudy to jde, protože jsou všude hrozný díry. Většina Albánců má sáčko a lakovky - i na vleku za oslem. Ze Shkóderu je pár kiláků rozbitá silnice, pak skončí asfalt a dá se jet tak 10km za hodinu - do Prekelu jedeme asi 2 hodiny (nějaký slečny to ale šly na jehlách). Je málo vody, a tak jedem jenom z Prekelu. Dětem bohužel právě skončila škola (v sobotu!) a tak máme hoňku aby nám to všechno nerozebraly (první šáhne, druhej cloumne, třetí už bere). Na rozloučenou nám děti mávají, ale jakmile se otočíme, začnou házet šutry. A co unesou to hodí. Radši ujíždíme než nás zraní. Jedeme asi 5 kiláků a je to za tohodle stavu hodně technický, tak WW III - IV, víc vody by bodlo. Končíme u první šluchtičky - sjízdná možná při hodinářsky přesným nájezdu... Na Shalu při vidině 35km takovýhle silnice kašlem a jedeme na Osum. Trochu nás překvapí dělník, který nám pěknou angličtinou vysvětluje objížďku. V zácpě na "dálnici" (čtyřproudovka oddělěná betonovým středem) Martinovi vesele mávají tři nejspíškurvy (pasák řídí), který předtím mávaly třem albáncům - albánci čekají na nejbližší benzínce, a tak nezastavujeme - nebudeme se dělit :-). Silnice na jih je v pohodě, dá se jet rychle. A jelikož je to asi jediná silnice v Albánii, kde je technicky možný porušit předepsanou rychlost, potkáváme minimálně 6 hlídek s radarem. V podvečer přijíždíme na Osum. Tak 10 kiláků před Corovodou sjíždíme doprava na štěrkovku a kempujeme, vaříme, pochlastáváme a nakonec usínáme pod zasněženými vrcholky.

Den 3: Osum

Ráno po cestě do Corovody potkáváme Bulhara Čačiho (znal Vojtu Jančara, Hiko, HGčko... něco u nás od nich kupuje). V Corovodě necháváme auto Čačiho a jedem nahoru. Kaňon je naprosto nádhernej, 50 - 100 metrů zařízlej a ze stran padají vodopády. Je to tak WW III (celkem z kopce, občas to valí na skálu a dělají se květáky). Tak v půlce si dáváme kochací pivko a Lukáš nachází želví krunýř i se zbytky majitele a spoustou nažranejch červů. Helča by si ráda krunýř vzala, ale drahá polovička jí to vmžiku zakázala. Mě to naštěstí nikdo nezakázal :-). V dálce je slyšet bouřka, a tak pokračujeme. V jednu chvíli se kaňon zúží na dva metry - jak to tam dělají s Coloradama (za náměstím po levý straně je u hotelu raftcentrum) je docela záhada. V cíli jede Dan pro auto a ostatní se přesouvají do místní krčmy. Mluví jenom Albánsy a Rusky. Místo jídeláku je Jirka zaveden do kuchyně, takže nás tolik nepřekvapí, když na stole přistávají bifteky, špagety, rejže, hranolky, ovčí a kozí sýr, zeleninovej salát a já nevím co ještě. Albánci jsou úplně posedlý mytím aut - ale ručně hadicí, do myčky nikdo nezajede. Pokračujeme na Langarices. Nacházíme místo na spaní, kde nás trošku poleká štěkající pes - máme pocit že je divokej, ale ráno se ukáže, že hlídal stádo ovcí.

Den 4 + 5: Langarices

Ráno dojíždíme na Langarices - okukujeme termál a nakonec i seženeme osly (anglicky zase mluví jenom jeden dělník ze stavby). Kolem jedný vyrážíme nahoru, oslíci nám nesou lodě a hydro. Po cestě začne pršet a s přestávkou přší celou cestu - nahoru dorážíme asi v pět a řeka stoupá tak centimetr za minutu, takže nás pohled do soutěsky (naštěstí!) odradí. Schováváme kajaky a vyrážíme zpátky k termálu přespat - snad to vyjde zítra. Večer probíhá grandiózní večírek v lázni a grilovačka. Ráno nás přivítá sluníčko, ale ve správném tušení, že den bude mít stejný průběh (ráno sluníčko a odpledne slejvák - v Albánskejch horách klasika) vyrážíme co nejdřív nahoru. Pohled do kaňonu neni o moc míň děsivej než večer, ale sluníčko dodává morál. Očekávam, že po úvodní soutěsce se to zklidní, ale opak je pravdou - nářez jako prase v tak 3m široký soutěsce, jedem naplno. Martin hází jednu krysku, kterou mu fakt nezávidim. Od půlky se to zklidní tak na WW III a my se konečně můžeme taky pokochat kaňonem. Po dojezdu dáváme opět lázeň s pivkama a odjíždíme na Devoll. Cestou je od Korce kus hezký silnice, a tak na něm zase hnízdí několik hlídek policie. Zpočátku jsme fotili každou krávu co šla po cestě, ale teď už nám ani nepřišlo divný, že na hlavní silnici, kde to všichni prasí kilem, potkáme stádo ovcí a v příkopech se pasou krávy. Spinkání jsme našli na soutoku Velbony a Devollu, přímo na ostrohu (ráno zjišťujeme že to býval most). Večer přichází Lukáš s dobrou zprávou, že žena počká a tudíž ho nemusíme příští ráno ve 4.41 hodit na vlak v Salzburku - den a půl v Albánii navíc! Večírek dostává novej drajv :-).

Den 6: Verba a Devoll

Ráno okoukáváme Verbu, kterou jsme ani neplánovali. Do kaňonu neni moc vidět, a tak jedeme bez Lukáše a Martina. Až na jedno místečko to jde na oči. Na soutoku se přidává Martin s Lukášem a odpojuje Jirka s Helčou - pokračujou ve svozu. Je to hezká vodnatá houpačka, velký vlny na hraní, ale nic těžkýho. Pod lanovým mostem přitvrdí, pokračujeme já, Jirka a Martin, po chvíli Já a Jirka. Končíme nad válečkem, dál to jde přes V a VI až do nesjízdna. Původně jsme chtěli jet jednu řeku v Makedonii, o který nám fantomas vyprávěl, ovšem postupně jsme zjišťovali, že neznáme ani její jméno ani kde leží a tudíž tak trochu nevíme kam jet. Vydali jsme se tedy směr něco ve Slovinsku / Una. A jelikož jsme chtěli ještě jednou ochutnat Albánské speciality a nakoupit vína na památku, zastavujeme v Podgradci. Po chvíli hledání najdeme turistické informace, kde bohužel nikdo neovládá žádný cizí jazyk (geniální!) a tak se touláme - po chvíli najdeme dvě sámošky, kde vybrakujeme lokální vína (v obou mladá děvčata mluví anglicky) a necháme si doporučit restauraci. V restauraci nastupuje ital s krásnou angličtinou a dobrým hereckým talentem - během jeho show se rozhodne pro něco z mletého i vegetarián Martin. Bez ptaní nám k tomu přinesli báječný flambovaný kozí sýr - odcházíme blažení. Ještě před hranicemi nás lákají úhoři, ale cena zas tak lákavá není a mraky na obzoru moc šancí na grilovačku nedávají. Ještě před usnutím padá volba na Unu. Při nočním přejezdu máme s Lukim pocit blouznění: to když nás nejdřív na dálnici předjíždí auto, ovšem dělí nás od něj středovej pruh - smahnul to v protisměru, načež sjíždíme a na sjezdu čeká kamion, aby to jen co sjedeme rozpálil kudy jsme přijeli. WTF?

Den 7: Una

Dopoledne a po chvíli bloudění dorážíme na Štrbački buk - počasí naprostá nádhera a voda ideální, a tak se chvíli kocháme. Martin tentokrát nejede vůbec a Luki s Helčou až po úvodním místečkem. To jedu jenom já, Dan a Jirka. Jirka před nájezdem straší, že už dlouho nehodil krysku a že statistika je neúprosná. Najíždím vysněnou stopu, Dan taky, ale Jirka nějak moc zahnul do vracáku, ztratil rychlost do následujícího požeráku spadnul bez rychlosti a podle Dana ještě trochu šikmo. Výsledkem je kryska - statistika je neúprosná :-). Jedeme ještě tak tři kiláčky nádherný čtyřky na oči a pak se škrábeme nalevo k trati. Vystoupili jsme zrovna u boční šachty do tunelu, a tak nezbývá než kus jít tunelem. Jakkoliv vynášení neni nic moc, pořád je to lepší než 10 kiláků voleje do Ripače. Frčíme domů a abysme okusili taky něco Bosenské kuchyně, dáváme si grilované jehněčí v místním grilu. Martin se na něj netvářil, a tak si mými ústy objednal smažák (!). Číšník se sice tvářil jako že OK, ale zřejmě jediná fried věc jsou u něj hranolky, a tak Martin dostal talíř hranolků jak z mekáče, zatímco my jsme požírali bekáče. Vyrážíme směr čechy, vstříc všednímu životu, odpadkům v popelnicích asfaltu na silnicích a masu skladovanému v lednicích.


[Tento obrázek uvidíte méně než 5 minut a znovu za 11 dní a 2 hodin.] Paddler : - / Photo : Helča / Location : Cala di Luna, Sardinia /
| úvod | něco o nás | užitečné odkazy | diskuse | co bylo | co bude | | nepřihlášen | přihlásit se

© Kyblíkáři   2004 - 2019