Černá hora a Bosna 21.04.2010 - 01.05.2010

Řeka: Una, Unac, Neretva, Pridvorica, Morača, Mrtvica...

Ve čtvrtek ráno dojíždíme na Mrežnici a máme hned dvě téma k hovoru - kam zmizel přívěs kamionu z nástupního místa a proč je sakra tak hnusně, když jsme jeli na balkán za teplem. Přes luxusní půl-noční spaní v šachtě jsem byl dost ospalej, a tak jsem i ostatní zlákal k pár hodinám spánku. Počasí si však tvrdohlavě trvalo na svém, a tak jsme holt šli do gumy. Pod vodopádem našla Helča želvu (tenhle rok živou) a neohroženým chvatem ji uvrhla v zajetí své dlaně, díky čemuž se želva stala hlavním motivem několika následujících fotek. Dole jsme trochu vymrzli než Jirka vyšláp pro auto a půlhodina čekání se zdála trojnásobnou. Po zralé úvaze kam dál jsme vyrazili směr Unac, v jehož prospěch hrál zřejmě věhlas zde podávaných pstruhů z místních sádek. Sádky jsme v Martin Brodu našli rychle, pstruhy na talíř o něco složiteji, ale hledání stálo za to. S gastronomickou katastrofou v Krumlově po cestě na čerťáky něco nesrovnatelného. Pan vrchni uměl v pohodě anglicky, a tak jsme se dozvěděli, že na sjetí Unacu je ideální stav, který ohodnotil jako mírně vyšší. A taky že okolo nejsou minová pole, takže jsme bez obav zajeli na první odbočku, dali si pivko na dorou noc a ustlali si kam komu záda lehla.

V pátek ráno jsme vyrazili pátrat po nástupním místě na Unac. Po pár neúspěšných odbočkách a jednom panáčku jsme to nakonec hodili na vodu na přítoku Bastasica asi tak 100 metrů od pramene, přesto na hezkých tak 8 kubíků, sjeli větší část toku a pokračovali Unacem. Helča zatím svezla auto a aby jsme ověřili kvalitu pstruhů, šli jsme si je dát ještě jednou. Kuchař potvrdil a my se vydali na cestu na Neretvu. Na Neretvu dojíždíme ve dvě, panáčkem odbýváme mejdánek a jdeme spinkat.

Sobotní ráno nikoho z postele netáhne - kosa a poprchává. Vyrazili jsme do večer vyhlídnutého raftového centra pro trochu informací. Pán už ví kde jsme spali, síť udavačů z války je ještě plně funkční. Neretva má hodně vody, ale to obtížnost nezvyšuje, spíš naopak. 21km prý bude za 2 hodiny za námi stejně jako je za 2 minuty za námi i panáček rakije. Řidič se opět pokusil vyprosit výjimku a jako posledně bez úspěchu. Na mě padl los na svážení auta (kolo vzhledem k převýšení a délce svozu nepřipadalo v úvahu), takže o řece mohu jenom citovat Dana: "Takovej Inn, se slečnou na pálavu skvělá romantika". Vyrážíme na přejezd a táboříme na nádherný náhorní plošině u silnice z Nikšice na Žabljak. Daní za super výhledy je špatně sehnatelné dřevo (už jsme se vzdali naděje, že někde vyměníme prázdnou bombu, mají tu jen větší).

V neděli ráno se na nás konečne podívalo sluníčko. Uklízíme po grilovačce a vyvážíme směr Morača. Po cestě jsme ale zahlídli lákavou neznámou říčku Pridvorici, a tak už stojíme u monastýru a oblíkáme se do hydra vstříc pravděpodobnému prvosjezdu. Danovi se moc nechce, ale nakonec jede. Mnich toho o řece moc nevěděl, ale kajakáře tam ještě neviděl. Po prvnívh dvou kilometrech WW III se ale obtížnost skokově zvedá na IV - V s nesjízdnými místy (sifony). Prohlédli jsme asi 1,5km (dál jsme nešli, takže v kaňonu může být cokoliv), ale sjízdná by byla tak čtvrtina po kouskách. Rozhodli jsme se tedy vynášet nahoru, což svědčilo kromě naší obezřetnosti taky o tom, že už jsme zapomněli, kolik jsme toho tak ujeli. Ty kilometry neskutečnou džunglí, kam člověk zřejmě nevkročil byly snad až příliš hrubým výpraskem za náš nízký morál. Přejeli jsme na Moraču sedlem se spoustou sněhu (nastěstí frézují) a utábořili se na plácku za kopečkem u silnice (od Pridvorici na Moraču, asi 2 kiláky od konce na straně Morači), kam vedla polňačka z obou stran a kde nám střecha neznámého účelu posloužila úkrytem na grilovačku v dešti.

V pondělí hledáme údajné nástupní místo na Moraču u tunelu č.21, ale kde nic tu nic, takže jsme na to skočili u klášteru Morača. Slibovaný kamion-katarakt je stále na svém místě. Jirka si nevzal čelovku ani blikátko, a tak si neosvětlené tunely na relativně hlavním tahu na kole užil. Večer jsme se vydali do nádherného kaňonu Mrtvice, ale čas nás brzy vyhnal zpátky. Spaní se osvědčilo, a tak mu dáváme druhou šanci hostit grilovačku.

V úterý naskakujeme s Jirkou na Mrtvici, Dan s Helčou sváží auto a kolo. Po pár kilákách hezký vody přichází místečko, kde řeka mizí v jednom z mnoha sifonů. Jirka při dlouhém přenášení našel užovku a přes neoprénovou rukavici jí škádlil až ho kousla (rukavici ale neprokousla). Na soutoku pak podobné užovce zachránil živůtek před vzorem pneumatiky našeho auta aby jí mohl zase škádlit a aby mu pak Helča mohla říct, že to je vlastně zmije. Vyrážíme do kaňonu Mrtvice podruhé, tentokrát víc v pohodě. Další řekou v hledáčku se stal Lim, u nějž ovšem informace kecaly a žádný kaňon pod Bielo Pole není. Změnili jsme tedy cíl na Praču a po půlnoci u ní hodili chrupku.

Středeční ráno nám zlepšilo náladu počasí a zhoršila Prača, která se ukázala daleko línější než jsme čekali. Se zbytky naděje na sjezd něčeho jsme se skrz válkou poznamenané Sarajevo přesunuli k neznámé Lepenici, která ale kromě v Bosně nijak výjimečného smetiště na březích nic nenabízela. Přehodnotili jsme tedy den na odpočinkový a vydali se hledat jehňátko. Po jehňátku jsme ještě nakoupili v kolibě výborný domácí uzený sýr a se setměním dojeli na Unu. Večírek se poprvé náramně vydařil a po čtyřech druzích piva a dvou tvrdýho bylo veselo až Jirka spadnul ze židle. Ve čtyři jsme šli ne po čtyřech spinkat.

Čtvrteční ráno našlo mě s Danem v pohodě a Jirku s kockou, takže jsme šli skákat ve dvou. Opět nás překvapilo, že úvodní vodopád co se ze břehu zdá na dva metry má tak čtyři a válečky co se zdají roztomile a hravě mají vcelku hlad. No ale second run, double fun a zatímco si Dan šel umejt hlavu, hupsnul jsem to potřetí, což se ovšem s ničím nerýmuje. Vydali jsme se směr Dobra a po cestě slupli plieskavicu. Na Dobře ale v cíli řádilo stádo bagrů, a nejenom že si tam po sobě zapomněli nový most jako Helča foťák v bistru, ale ten starý oholili a zplundrovali okolí. No fuj. Smutně jsme se tedy vydali na Mrežnici přespat na start, povečeřeli špagety s tuňákem s/bez oliv s/bez česneku, uvařili čaj na ráno abych ho mohl zkopnout, otevřeli si pivko aby ho mohla zkopnout Jirkovi do boty Helča a pak šli radši spát.

V pátek vstáváme za rozbřesku a frčíme na Soču. Chleba dnes slaví úspěch - český se stal hostitelem krásné plísně zelené a ten chorvatský skvěle drobil, a tak snídaně za jízdy v autě ponořila celé auto do drobků. Horní úsek Soči se ukázal jako hezká pálavkárna až na pěknou soutěsku, kde se soča sevře na metr až dva šířky, zatímco dolní byl supr lehčí čtyřka na oči. Navečer se přesouváme do Itálie na kempování a narozdíl od okolní teploty nálada chladne.

Sobotní ráno nás přijedou navštívit carabinieri aby nás upozornili na to co sami víme - že se tu kempovat nemá. Bez finančního postihu vyrážíme hledat wifinu aby poradila, kam se vydat. Poté co nenajdeme ani wifinu ani nic, co bysme v okolí chtěli jet a mělo vodu dosahuje nálada minima a vyrážíme domů. Po cestě jsme se ještě přejedli v klasické restauraci jižní varianty příjezdu do republiky a tádydádydá, a to je konec :-)

Mudra