Poslední akce

--

16.05.2019

Rakousko 2019 from Štěpán Hurt on Vimeo.

Zase sucho
-

28.04.2019
Kamenda
od přehrady

22.04.2019

Upper Kamenice from Štěpán Hurt on Vimeo.

Jaro 2018
--

31.12.2018

Tessin a Piemont 2018 from Štěpán Hurt on Vimeo.

Wasserfastrecke od Štěpána
--

17.09.2018

Defereggenbach Wasserfallstrecke from Štěpán Hurt on Vimeo.

Více ...

Chorvatsko 26.04.2005 - 01.05.2005


Řeka: Mrežnica, Dobra, ...

V jarní úterní podvečer se scházíme v místě začátku i konce našich vytoužených cest za vodou i světem. K Markovi na dvoreček kluci doráží na čas a jen Lukiho vyzvedáváme doma. Jana mu navařila plnej box řízků a na ně se rozhodně těšíme.

Při hádce o to, kdo má lepší pojištění nám Pája pohodově prozradil, že nemá žádné... Chvíli to nouzově řešíme, ale nevyšlo to :( Pavel si prostě nic udělat nesmí. Ještě nákup na Butovicích. Jídlem rozhodně nešetříme a neustále přihazujeme labužnické gurmánské pochoutky. Vyrážíme směrem k Dolnímu Dvořišti, kde za okny ve tmě na pár dní dáme sbohem našim Čechám. Tankujeme plnou a míříme na Linz, Graz a Maribor. Marek jde spát až ke druhé Slovinské Hranici, kde už za svítání sladce zachrupnu já. Cesta mi díky kecání s Fíkem utekla, občas nás v našich sporech musel rozseknout Pavel, ale alespoň bylo o čem mluvit. Minuli jsme Záhřeb, Karlovac, Ogulin a před námi se rozléhal kraj, který nás hostil po dobu našeho pobytu.

Vyrazili jsme tedy ve složení Marek, Pavel, Fík, Medvěd (Pejo), Luki a mé já. Kluci z jedné pražské loděnice, se kterými jsme měli sraz u prvního nasedacího místa ho moc dobře nenašli, a tak jsme se s nimi chvíli hledali. Nakonec jsme se našli a vyrazili na vodu společně.

Středa 27.4.2005

Krajina kolem je téměř pustá a řídce obydlená. Rozléhá se v zatravněných vápencových propadlištích na jejichž dnech místní zakládají miniaturní políčka. Někde jsou vraky žigulíků, fiátků i škodovek, jinde byly díry po dělostřeleckých granátech. Silnice na severním břehu řeky byla lemována cedulemi s hrozivě vypadající lebkou a nápisem : "Nieprilezajte, na ovom područiju je velka ospasnost od mina!" . Luki šel s toaleťákem pouhých deset metrů za auto a necelý metr od krajnice považoval za hranici bezpečí. Na tomto břehu jsme žádnou ceduli nepotkali, ale respekt v nás probudili rychle. Kolem poledne za příjemného slunka vyrážíme na naši první krasovou řeku Mrežnicu. Je nás celkem 11. Nasedáme u Loveckého přístřešku pod kterým sledujeme první těžké místo, které není zas tak těžké, ale zato je okořeněno pěkným krysícím válcem ve velké laguně pod ním. A urodilo se. Adam do něj vjel bokem což pan válec nenechal bez trestu a ještě po krysce si ho třikrát propral. Adam utrpěl jen škody na psychice a po chvíli přemlouvání pokračoval dál. Přišla na řadu i naše partička a i u nás si lstivý zasouvák vyžádal krysku. Zkušený Pejo, který však jel na svém Excaliburu od Železného, kterému důvěrně přezdíváme torpédo, nemohl díky vlastnostem lodě skočit dost na plocho a zašoupnul špici přímo do něj. Neudržel hlavu nad vodou, eskymák se nepovedl a krysa byla na světě. Válec si ho propláchl jen jednou, protože Medvěd nasadil ve vývařišti kraul, na který byl i válec krátký.

Charakter Chorvatských řek je naprosto odlišný od našich. Řeky jsou stupňovité, tvořeny stupni rozličné výšky a tedy i obtížnosti. Mezi nimi řeka teče jen zvolna až vůbec. Zato voda je čistší než nejluxusnější bazén ve vile Standy Grosse a na sklonu dubna, kdy jsme se v ní rochnili, nebyla ani moc studená.

Pokračujeme po řece, která téměř neteče, a po 200m už slyšíme z dálky něco děsivě hučet. Pohled přes hranu, za kterou se v nedohlednu krčilo dno rokle, nás trochu poděsil. Výšku jsme odhadli na 6m. Medvědovi krysa na morálu asi neubrala, ale určitě nepřidala a Adam dál jet nechce, takže spolu pádlují k autu a svážejí ho. My prohlížíme, laborujeme a nakonec Marek se slovy : "když to dal Kazík na Yukonu" sjíždí sosáčkem až na hranu, kde ho kámen posílá do krásného letu výšky asi 4m. Jedeme nakonec všichni a je to nádhera. Být tady o 30 cm víc vody, tak by tohle místo nešlo přenést ani prohlédnout.

Dál se řeka uklidnila až na jeden metrový skok, důmyslně ukrytý mezi vrbičky a křoviska. Jedeme řekou, kde se stěny kaňonu začínají nenápadně svírat, voda hupká jeden metrový skůček za druhým a najednou se nejde vrátit ani prohlížet. Konec stále někde pod námi. Nad dvojskokem, kam není vidět, Marek za nehtíky vylézá a škrábe se po skále, aby alespoň prohlédl dopad pod prvním.Na levé straně je kapsa, ale v celé široké střední části je to na boof a zadarmo. Na hraně druhého jde pro několik lodí zastavit, takže se jede. Fík se však Marka nezeptal, co znamená jeď středem přes sosáček, a to ho stálo kus morálu a krysu. Prozkoumal tak kapsu zevnitř a nám se všem oddychlo, když vyplaval 3 metry od místa, kde jsme ho naposledy viděli. Druhý skok si nesplaval, protože kluci ho odlovili ještě na hraně. Skály se rozevřely a Mrežnica nás ještě pohoupala pohodovou ww2 až do konce u mostu, kde vodočet ukazoval 85cm. Medvěd přijíždí s autem přesně ve chvíli, kdy se mu trochu nervózní rozjíždíme naproti.

Noc trávíme na nasedacím místě s výhledem na stupně modrozeleně průzračné řeky v údolí. Večer grilujeme na plácku u návěsu kamionu, který už neodjede, českou krkovičku a nálada je bez mráčku, stejně jako nebe nad námi.

Čtvrtek 28.4.2005

Nikam se neženem a vychutnáváme ranní pohodu, při ještě čerstvých zásobách jídla. Vyrážíme se podívat na Tounjčicu, nasedací místo nacházíme bez potíží, ale má málo vody a cesta dolů je lemována cedulemi s lebkou a nám jen zpola jasným nápisem, jehož význam nám znám je zcela beze zbytku. To naše rozhodnutí urychlilo, a tak odjíždíme do Ogulinu nakrmit hladové naftožrouty. V místní sámošce, která přpomíná socialistickou Jednotu, nakupujeme máslo a místní pivo.

Nebe je už druhý den bez mráčku a my dojeli k elektrárně na řece Dobra, která mele, a průtok vody je oproti Mrežnici obrovský. Odhadem 30 křišťálově čistých kubíků vody se valí po široké skále, která tu tvoří dno řeky. Svážíme auta se Zdendou, ale místňáci nás pošlou někam do črnej prčope, takže bloudíme několikrát. Vysedací místo nacházíme, ale parkování je takové orlí hnízdo nad srázem do řeky. Musíme teda navléct botky a jít se juknout dolů, jak vypadá vysedací místo z vody. Cesta je dlouhá skoro kilák z prudkého kopce. Cestou zpět proháním tranďáka co to dá po úzkejch svišťovkách, ale kluci už měli opravdu strach a šli nám naproti k odbočce z hlavní, kam taky skoro dolezli.

Řeka má charakter vodnatky se silným tahem a to beze zbytku. První těžší místo bylo za malé vody asi dvojskok, ale teď se hnala masa vody do dvou úzkých míst kolem ostrůvku. U Pavla, Mudry a Šimona se projevil slabší pud sebezáchovy, protože zastavili ve vracáku těsně nad nájezdem odkud stejně nebylo vidět, ale už dost špatně se z něj dalo vyškrábat. První skok měl složitý nájezd. Válec sice vlevo pulsoval a pouštěl, ale nájezd by byl přes velké vývařiště rozměrů parkoviště pro dodávku a hlavní proud se hnal vpravo, kde byl válec nekompromisní. Mudra, který se vyškrábal na skálu protějšího břehu jel první. Už v nájezdu vedle vývařiště málem eskymoval a nemohl se tak dost rozjet. Do válce tedy spadl přesně tam, kde nepouštěl ani hlavou dolu. Mudra musel chvíli bojovat, ale nakonec se skrz probil, druhý skok už hezky odtékal. Jako druhý už nikdo nejel. Přenesli jsme si a chvíli blbli na velké serfovací vlně pod soutěskou. Odměnou za přenesené místo nám byl úsek asi půl kilometru dlouhý, kde nás polykaly a proplachovaly vlny obřích rozměrů. Pak se řeka uklidnila a až do cíle nás nečekalo téměř nic záludného. Cestou od vysedacího místa jsem šel radši první strmou cestou vzhůru, protože jsem věděl, co nás čeká, a nechtěl jsem odpovídat na otázky typu : "jak to je ještě daleko?" - bylo to dost a pořád do kopce. Pořád je krásně, a tak nikdo neremcal, během pendlování se pár lidí šlo koupat.

Je pozdní odpoledne a přejíždíme směrem na jih na Obrovac. Když jsme sjeli z dálnice pod Gospič, silnice se táhla průsmykem v horách chorvatského typu, takže malinký kousek mapy, který nás dělil od Kaštelu Žegarskiho, znamenal ještě skoro 2 hoďky. Hlavní tah na Obrovac vede po úbočí skal místy i se svodidly a v noci jsou ve velké hloubce vidět jenom malinké lampy pouličních osvětlení přilehlých vesniček. Odbočka z tohoto hlavního tahu, která vedla kamsi do propasti, neunikla naší pozornosti a bohužel Pavel pohledem do mapy zjistil, že se po ní máme vydat dál. Také se klikatila ve strmých srázech, ale z luxusní dvouproudovky se změnila na svišťovku širokou tak, tak pro osobák. Kolem jen tma, teplá jižní noc a ve stráních plných kamení a bodláků jsme občas zahlédli ostřelovačský bunkr. Projeli jsme vesnicí bez lamp a fasády spousty domků tunningovaly díry od kulek samopalu. Cesta přestala klesat až ve vsi Kaštel Žegarski, kde pod úzkým mostem teče Zrmanja. Ve vesnici to nevypadalo o nic lépe než v té předchozí a u mostu byl autobus bez motoru a náprav, jehož střecha byla odříznuta a položena vedle cesty před ním. Probudili jsme spící kluky. Ti při letmém pohledu na opuštěné domky a pustou vesnici zděšeně řekli, že tady teda spát nebudou. Našli jsme místo na spaní na cestě obtékané z jedné strany řekou a z druhé jakýmsi zavlažovaným polem. Kluci z druhého tranďáka se rozhodli pro spaní pod střechou autobusu. Po půlnoci nám začal večer a s Markem a Fíkem jsme šli spát za svítání kolem čtvrté ráno.

Pátek 29.4.2005

S opicí za krkem, jak já, tak Marek, tak Fík, posíláme Lukiho pendlit s autem. Ukazujeme mu to na mapě, kterou máme podrobnější než Mudra, ale Luki ho stejně nechá jet prvního zbaven tak veškeré odpovědnosti. Dlouho to netrvalo, a tak nám kolem poledne začíná plavba třetí krasovou řekou Zrmanjou.

Krajina je zpočátku rozlehlá a řeka teče klidným turistickým tempem až k soutoku s Krupou. V Kaštelu byli na břehu vytažené plastové otevřené lodě, to nás poděsilo, ale ze začátku to volej opravdu byl. Asi po pěti km se nenápadně vtíralo jakoby slepé rameno, ale byl to soutok Krupé, o které jsme věděli jen, že je to nářez. Voda z ní byla citelně studenější a mně skoro připadalo, že se Zrmanja vlévá do ní. Rozhodli jsme se, že si alespoň kousek vyneseme. Je sice zakázaná, ale kdo viděl, jak vypadá krajina kolem Obrovacu, pochopil by, že ochránců, co by uhlídali 10km, by tu muselo být asi tak 250. Kousek pádlujeme, kousek jdeme, po rozpálených skalách se válí ještěrky. První skok má dva metry, je sjízdný, jdeme pěšky ještě kus nahoru a z dálky je slyšet dunivé šumění. Procházíme suchozemským sifonem, za kterým cestička končí přímo pod vodopádem vysokým 8m. Nikdo se jej neodvážil jet, a tak tady výprava končí. Fotíme krásnou přírodní scenérii a pak se vracíme na poslední schod, kde se žádná krysa neurodila. Marek měl trochu namále, ale jenom díky svému ležérnímu stylu pádlování. Po soutoku se charakter toku mění opět na silnou vodnatku s čirou vodou. Pár desítek metrů za soutokem je 15m vysoký vodopád. Zase nádherná přírodní podívaná. Přenášíme a když šlapu po stráňce porostlé malou orchidejovitou květinkou, tak mě napadá, že v čechách by mě ekoteroristi určitě zastřelili. Chvíli se kocháme krásou, laborujeme, kudy by to kdo jel, kdyby to jel, ale jet by to určitě šlo jen s lehkým dostatkem nedostatku mozku. Řeka dál docela teče, jedno místo charakterem vodnatý průplach prohlížíme z obrovské skály z travertinu ostrého jako žiletky, což je super masáž na má chodidla v tenkých neoprenkách. Jedou všichni, ale Luki nechce strachy ani tasit foťák. Po kilometru je dvoumetrový skok do podkovy s velkým propěněným vývařištěm. Jedou zase všichni celkem bez problémů. Dojíždíme unaveni a zničeni k ocelovému mostu v Bilišane. Pár vytrvalců ještě jede vypečenej 4metry dlouhej skluz pod mostem.

Na spaní jsme se dohodli v Kaštelu s pohodou večer a vstáváním ráno. Kluci odjíždí nazpět na Mrežnicu kam se za nimi vydáme až druhý den. Drze jsme si rozdělali ohýnek, ale Luki by ho nejradši rozšířil přes celou cestu. Překvapivě grilujem nějakou kýtu či co to bylo.

Sobota 30.4.2005

Ráno s tradičním zpožděním cestujeme na sever k Mrežnici. Cestou kupujeme kozí a ovčí sýr a cpeme se rovnou. Voda klesla asi o deset cm, ale sjízdná je v pohodě. Jedou všichni všechno a vodopád si dává i Medvěd na torpédu. Na dvojskoku si Fík prohlédl kapsu už jenom z vnějšku a vyzkoušel pohodlí skoku přes sosáček. Sluníčko prokouklo sem tam i do hlubokého kaňonu a tak si užíváme i na malých vlnkách pohodového dojezdu. U posledního mlýna se vzájemně testují lodě. Poslední pohledy na krásnou řeku a odjíždíme z Balkánu. Z Grazu míříme na Liezen, kde se do rakouské Enns (česky Enže) vlévají Sölky, přejmenované prostě na Selky, a Donnersbach. Cestou v autě jíme spousty jídla, ve Slovinsku hoří čarodky stejně jako u nás, jen možná víc lidí tady ctí tradice. Spíme na parkovišti na Grose Sölk (dále Velkou Selkou), kde nás v noci pokosila očekávaná pravá alpská zima. Ráno z mlhy ční zasněžené vrcholky Alp a my cítíme, že teplé jižní noci jsou nenávratně pryč, alespoň na čas.

Neděle 1.5.2005

Velká Selka má vodu, ale v naději ještě lepší jedeme okouknout Donnersbach. V Irdningu jsou slavnosti příchodu jara a tak nám Marek díky komplikovanému systému objížděk dopřává vyhlídkovou trasu mezi davy lidí. Donnersbach má míň vody, a tak se vracíme. Nasedáme pod soutokem dvou stejných potoků a spád má řeka poměrně velký. U mostu pod námi je pětková soutěska, kterou jsme si všichni prohlédli a už se nám chce na velkou. Luki s Medvědem nejedou. Část soutěsky si přenášíme a ještě pěkným esíčkem pokračuje těžší voda. Dál je to už šutrózní šutrovačka, a tak končíme asi kilák pod mostem. Fík si promáčkl dno, a tak je příjemnej jak průjem.

Pod štíty zasněžených Alp a korunami mohutných smrků si dáváme ledovou, osvěžující a smutnou koupel, po které se vracíme zpět do špinavý, šedý, uspěchaný Prahy, zpátky do svého života, který žijem. Jen vzpomínky nám už nikdo nevezme.

Dan


25.05.2005 - 12:40:45     Zmáťa
Předmět: Fíkova rozplavba
Ale, ale, tak Fík je takový tvrdý zastánce metody "V žádném případě nevylejzat - je to nebezpečné" a ejhle, vymrskne si krysku jako víno! Že se, Fíku, nestydíš! To já se zatím držím hesla "Kdo nekrysí, jezdí pod své možnosti". Že by ses přidal? Perun
03.06.2005 - 13:29:30     fik
kdo krysí jen proto aby nejezdil pod sve moznosti je homokláda
03.06.2005 - 13:52:06     Zmáťa
Předmět: Homokláda
Za prvé, nevím co to je a tím pádem nevím, jestli se mám urazit, nebo ne a za druhé, jestli ani ty nevíš co to je, tak nevím, co si mám o tobě myslet ... Přelož mi to slovo prosím, ať vím, na čem jsem! Perun
06.06.2005 - 11:43:39     Fik
Předmět: homoklada
mel by ses urazit
06.06.2005 - 12:28:20     Zmáťa
Předmět: re: Homokláda
Neumím se urazit z něčeho, o čem nevím, co je. Takže sem s tím! Co to je? Perun
09.06.2005 - 23:18:45     Dan
Předmět: Homokláda
pusť si Tři sestry písničku Jebex
08.07.2005 - 10:51:23     Pája
Vždyť Tom možná ani neví co jsou Tři sestry zač.
08.07.2005 - 14:32:38     Zmáťa
Hmm, to je pravda, sestry jsem nikdy neměl - ani jednu!

Vyska 249

[Tento obrázek uvidíte ještě 17 minut a znovu za 11 dní a 2 hodin.] Paddler : - / Photo : Dan / Location : Doubrava, Bílek, SPA1 /
| úvod | něco o nás | užitečné odkazy | diskuse | co bylo | co bude | | nepřihlášen | přihlásit se

© Kyblíkáři   2004 - 2019